Tropický svět v džunglích
(Pokud jste se sem dostali, aniž jste měli příležitost shlédnout část první, tak si ji určitě nenechejte ujít. Je o horách převelikých, o Andách.)
Mlžný prales
Svahy And, které v Ekvádoru padají do nížin velmi strmě, pokrývají poměrně husté tropické lesy. Vzhledem ke své nepřístupnosti v hlubokých údolích a na příkrých úbočích zůstavají tyto horské lesy poměrně nepoškozeny a neprobádány. Na západních svazích And v nadmořské výšce kolem 1.500 m jejich lesní porost zachytává mraky postupující od moře a halí se tak do různě husté mlhy. Díky vysoké vlhkosti je pralesní vegetace velmi bujná s vysokým zastoupením epifytních rostlin. (To jsou ty, které rostou na jiných rostlinách, např. bromélie na kmeni stromu – na snímku uprostřed.)
Tato fotografie je ze soukromé přírodní rezervace u vesničky Mindo, západně od Quita. Právě v době, kdy jsme Mindo navštívili, zde všichni hovořili o vládním plánu postavit přímo přes rezervaci ropovod, který by přiváděl strategickou surovinu z ložisek v Amazonii přes Andy k Tichému oceánu. Samozřejmě o ropovod nikdo z místních nestál a všichni se všemožně snažili stavbě zabránit. Dokonce přímo ve vesnici zorganizovala nějaká ekologická organizace z Quita masový protest, který byl natolik masový, že se jej vesničané dokonce báli. Když do malé vesničky přijede několik tisíc demonstrantů, je to trochu mnoho, i když bojují za správnou věc. A tak se vesničané proti demonstrantům ve vesnici zabarikádovali. To jim však policie zatrhla a demonstrace se konala. No a jak to dopadlo?
Vesnička demonstraci přežila, ale nepomohlo to. Pralesem se již táhne ohromné potrubí…
Borbón
Malé městečko Borbón leží na řece Cayapas nedaleko jejího ústí do Tichého oceánu. Je to vcelku ospalé a chudé městečko s originální atmosférou. Ani hlavní ulice není vyasfaltována a většina domů je dřevěných. A v ulicích máte pocit, že nejste v Jižní Americe, ale někde v Africe. Většinu obyvatel totiž tvoří černoši. Jsou to potomci otroků, které si kdysi do své kolonie přiváželi Španělé z Afriky. Hodně z nich se usadilo právě v severozápadním Ekvádoru, kde žijí v míru společně s indiány i potomky kolonizátorů.
Severozápadní pobřeží na mě udělalo dojem jako nejchudší a nejméně civilizací prostoupený kout Ekvádoru. Takový konec světa. I veřejná doprava, která jinde fungovala příjemně, zde nabízela nevšední exotické zážitky:
„…Nastupovalo se na té nejšpinavější ulici a nahaněč cestou našlapal autobus fakticky k prasknutí. My sice seděli, ale jak? Tak málo místa tu ještě nebylo. Já seděl rozkročeně u okýnka a Sylva trčila kolena do uličky obšťastňována tlačícími se pasažéry. Podle rovnováhy vedro versus prach jsem střídavě otvíral a zavíral okýnko a do toho občas zakokrhal kohout cestující kdesi vzadu…“
Velké prádlo v řece
Borbón leží na břehu řeky a to znamená mnoho výhod. Především je to přístavní město a dopravní uzel, ze kterého je možné se po řekách dostat do pralesních oblastí severozápadního Ekvádoru, kam nevedou zatím žádné cesty.
Procházeli jsme přístavem a hledali člun, kterým bychom pokračovali v cestě. Přístav ovšem neslouží jen lodím, ale i jako prádelna a umyvárna či kuchyně. Řeka je zkrátka univerzální zdroj vody. A tak zatímco pradleny perou za vydatné pomoci pracího prášku Omo, opodál jiné ženy myjí ryby či zeleninu na oběd. A mezi nimi prochází kamelot novin, jež celý svůj denní náklad přenáší na hlavě…
Santa María de los Cayapas
Malá vesnička ukrytá hluboko v džunglích obklopujících řeku Cayapas. Vesnice je vlastně katolickou misijní stanicí, kde nejdůležitějšími objektky jsou kostel a škola. V dřevěných chatrčích tu žijí vedle sebe černoši a místní indiáni kmene Čači.
Do Santa María jsme se dostali po několika hodinách jízdy linkovým motorovým člunem, který tu zajišťuje jediné spojení s civilizací. Domorodci jej však nijak často nevyužívají, protože je pro ně příliš drahý, a tak si tu žijí svým poklidným izolovaným životem. Kolem vesnice stejně poklidně plyne řeka a po ní občas loďka vytesaná z jediného velikého kmene. Se soumrakem se život pod palmami skrývá do tmy a ticha. Lampy, televizi ani rozhlas tu nemají. Nemají ani elektřinu. Je tu božský klid. Skoro ráj. Jen ptáci na sebe pokřikují…
San Lorenzo
Nejsevernější město Ekvádoru je snad i tím nejzastrčenějším a nejzapomenutějším koutem země. Dál na sever už leží Kolumbie.
Ještě docela nedávno bylo San Lorenzo rušným a důležitým dopravním centrem. Vede sem (přesněji tedy vedla) jediná spojnice mezi Andami a pobřežím. Město je tichooceánským přístavem, kde končí železnice přicházející z Quita přes Ibarru. Dnes má trať ale jeden háček. Neexistuje. Ještě v roce 1984 po trati přijíždělo několik vlaků denně, ale pak koleje položené na prudkých svazích vzala voda a sesuvy půdy. Oprava prakticky nemožná. A tak v San Lorenzu stojí nádraží, kam denně do práce chodí nádražáci, jenže vlak už neviděli několik let.
Těžba tropického dřeva
Teprve po kolapsu železnice Ibarra – San Lorenzo byla zhruba po stejné trase postavena cesta pro automobily. Do té doby tam nikdy žádná cesta nevedla. Až nyní…
Postavení cesty umožnilo přístup těžké lesní těžařské techniky do poslední nepoškozené oblasti západního (pobřežního) nížinného tropického pralesa v Ekvádoru. Důsledek je zřejmý a jasný. Dřevaře nezastaví ani to, že se jedná o unikátní ekosystém, který se vyskytuje na planetě jen na velmi malém území při západním pobřeží střední Ameriky. Potkáváte-li jeden náklaďák s kládami za druhým, působí „ekologické“ bilboardy, jež ministerstvo veřejných prací nechalo rozmístit podél silnice, jako trapný alibismus. Hlásají suchou pravdu, která nikoho nezajímá: „Vykácením lesů se vytratí deště a život skončí.“
Pastviny
Takto to vypadá v Amazonii, když vykácením či spíše vypálením pralesa vznikne mýtina, zde sloužící jako pastvina pro hovězí.
Amazonský prales
A tady je ještě neporušený tropický deštný prales.
Na první pohled je tu vidět, kde je více života, více rostlin a větší přírodní rozmanitost. Vlevo je to sice pěkně přehledné a civilizované, ale právě s přírodou to nemá nic společného. A původní les se sem prakticky už nikdy nemůže vrátit. Malé mýtiny uprostřed lesa se obnovují poměrně dobře, ale na velkých odlesněných plochách se prales, který se v Amazonii vyvíjel miliony let, nemůže v lidských časových dimenzích nikdy obnovit.
PS. Amazonie je z dálky skutečně modrá.
Pralesní džungle
Prales je výslovným rájem rostlin. Obývají každý jeho kout, jakékoliv představitelné místečko. Vysoké stromy se tyčí kamsi vzhůru za sluncem, v jejich korunách rostou další rostliny – epifyty – a z toho všeho dolů visí rozličně pokroucené lijány. Na nich i na kmenech stromů se drží mechy a ty zase slouží jako živná půda pro různé nižší rostliny, které se krčí ve stínu obřích stromů. Kde je kousek životního prostoru, okamžitě do něj něco vyroste. Kde je kousek živin, bez prodlení jsou použity.
O co více je prales rájem pro rostliny i zvířata, které jej obývají, o to méně je rájem pro člověka. Snad proto vzniklo i strašlivé označení „zelené peklo“. Teplota vzduchu se pohybuje kolem 30°C a vlhkost stále prakticky 100 %. A protože hovoříme o deštném pralese, docela často tam prší. A někdy i dost hodně. A když už neprší, tak stejně ze všeho kape. To není klima člověku příjemné, to je klima skleníkové. Jistě to znáte z botanické zahrady, ale tady není po prohlídce expozice možné odejít někam na limonádu…
Květ kávovníku
Takhle elegantně kvete to, co se z toho později dá připravit onen omamně vonící povzbuzující nápoj. Pro milovníka přírody má ten nápoj ovšem jednu vadu na kráse. Pro kávovníkové plantáže byly zničeny obrovské kusy bujného tropického pralesa.
Ovšem upřímně řečeno, neřekl bych, že káva je ten hlavní důvod ohrožení, respektive již spíše zničení přírody v Ekvádoru. Největší plantáže, které jsme viděli, pěstovaly takové ty chemicky uniformované banány ještě na „stromě“ zabalené v igelitu. Banánových plantáží je zejména v pobřežní nížině skoro nekonečno. A hned další v pořadí jsou plochy cukrové třtiny a palmy olejné.
Tropický květ
Při procházce pralesem narazíte na všelijaké více i méně podivné květy a jiné přírodní útvary. Ty nejkrásnější květy pralesa patří orchidejím a prý se schovávají zásadně v korunách stromů. Květina na snímku nápadně připomíná domácí fíkus, ale je to opravdu on?
Pěší putování tropickým pralesem je hodně nevšední zážitek. Přímo bych řekl, že je to jako v nějaké pohádkové zemi fantazie, spíše je to ještě fantastičtější :) Prodíráte se tou nekonečnou zelení „…Šli jsme dost dlouho přímo korytem říčky a ten největší pradéšť přestáli pod nevýrazným převisem zpívajíce národní písně. Gato byl pobaven… Obědval jsem tu dobrotu z palmového listu. Seděl jsem přitom na písčině řeky v pláštěnce na jiném palmovém listu a dlabal. Kolem pršelo a mě to vůbec nevadilo…“
Kobylka
Prales je samozřejmě domovem nejen rostlin, ale i nepřeberného množství živočichů. Jenže ti se na rozdíl od květin mohou pohybovat, a tak před vámi utečou a schovají se. Proto největší ze zvířat které běžně potkáte jsou hmyzáci: mouchy, včely a komáři, kteří si vás najdou sami, a pak pavouci a třeba i kobylky.
Snadno lze ještě mezi větvemi zahlédnout všelijaké ptáky, případně na zemi mezi lupením plazícího se hada. Ale jinak je prales tak nepřehledný, že uvidět v něm větší zvíře je běžně prakticky nemožné. Zvířata tu jsou. Jsou slyšet a můžete někdy dokonce přímo cítít, jak se na vás dívají. Jen vy je nevidíte. Oni tu jsou doma a vy vetřelci. Je třeba se mít na pozoru.
Mravenci atta – „střihači“
Druh mravenců Atta Cephalotes neboli Cortadores, jak se jim říká španělsky, jsou opravdová kuriozita mravenčí říše. Tito mravenci dokáží svými kusadly nastříhat listy čehokoliv, co se jim zalíbí, na malé kousky a ty pak v nekonečném zástupu transportovat do mraveniště. Samotných mravenců byste si v lese skoro ani nevšimli, ale když každý nese kousek listu pobleskující na sluníčku, vypadá to celé jako miniaturní lampionový průvod. V mraveništi pak ti šikulové těmi listy neživí sebe, ale zvláštní druhy hub, které si tak pěstují. Teprve tyto houby slouží střihačům jako potrava. Docela propracovaný systém, že?
A to je z Ekvádoru všechno. Těší mě, že jste se dočetli až sem. A jestli Vás Ekvádor zaujal a chtěli byste vidět další obrázky a dozvědět se mnohé další zážitky z této rovníkové země, mohu Vám nabídnout:
Přijďte na cestovatelské promítání! Během celovečerní výpravné diashow uvidíte množství snímků z mnoha koutů Ekvádoru. Vše doplňuji svým živým vyprávěním a mnoha autentickými hudebními ukázkami, které příjemně dokreslují atmosféru a přenesou alespoň na chvíli do Ekvádoru!
Na shledanou !!!
<<< Zpět do první části
