Mongolsko

Mongolsko jsem si předem vůbec nedovedl představit, takže snad ani nemohu říct, že vybočuje všem představám. Mongolsko je země, kam civilizace v našem pojetí zatím nedorazila. A přitom se nezdá, že by tam někomu chyběla. Města, ba ani asfaltové silnice v Mongolsku prakticky nenajdete. Bohatství Mongolska tkví v něčem jiném. Mongolové mají to, co my Evropané vlastně už ani neznáme. Nekonečný prostor s volným a čistým obzorem všude kolem, ve dne sytě modré nebe nad hlavou a v noci oblohu černou jako uhel, posetou tolika hvězdami, že jste dosud netušili…
Tato fotogalerie ukazuje aspoň kousek cestování a obsahuje fotky doplněné zážitky, postřehy i zajímavosti.

Malý pastevec na koni

Malý pastevec na koni

Říká se, že správný Mongol umí jezdit na koni dříve, než se naučí chodit. Proč ne. Při obrovských rozlohách stepí, které jsou velké části mongolského národa domovem, se chození ani moc nevyužije. Pěšky tu fakt nikam nedojdete. To kůň, to je jiná. Však také žije v Mongolsku více koní než lidí.

Život mongolských kočovníků se za posledních několik staletí příliš nezměnil. Pravda, vedle koní se začínají ve stepích objevovat motorky, pár aut a dokonce i výdobytky telekomunikační techniky (viz níže), ale v zásadě tu lidé žijí po staletí stejně. Vždyť tenhle obrázek krajiny s pastevcem by byl úplně stejný i před stovkami let (až na tepláky a kšiltovku). Kolik fotek krajiny s lidmi (a dokonce jejich obydlím) v Evropě by dnes vypadalo stejně jako třeba jen před sto lety? V Mongolsku zřejmě většina. Příkladem je také obrázek následující a podobně i další obrázky na téhle stránce.

Stádo v mongolské stepi

Stádo v mongolské stepi

Celkové tři miliony obyvatel Mongolska lze z demografického pohledu rozdělit přibližně na tři skupiny. Třetina obyvatel země žije v Ulánbátaru, třetina ve všech ostatních městech dohromady a ta zbývající třetina jsou pastevci, kteří alespoň část roku kočují se svými stády krajinou. Velmi zjedodušeně řečeno, tento milion kočovníků má k dispozici přes milion čtverečních kilometrů životního prostoru. Úžasné.
Další obrázky ze stepí najdete ve fotobance.

Tenhle obrázek jsem pořídil ráno, přímo od “prahu” mého stanu. Širokým údolím kousek pode mnou se pomalinku táhlo veliké stádo krav. Šly svorně a samozřejmě, s citem pro řád, zrovna ve směru linií v krajině. V pozadí bílá pastevcova jurta. Snímek se prostě nabízel. Pamatuju si, jak toho rána bylo úžasné svěží a voňavé povětří a také, jak neuvěřitelné bylo ticho. Ani si nevzpomínám, že by měly krávy zvonce. Zato si dobře vybavuji svůj úžas, že všude kolem dokola, kam se k obzoru dohlédlo, nebylo nic než táhlé a prázdné zelené kopečky.

Pišťucha na zemiOrel ve vzduchu

Pišťucha na zemi

Rozlehlé mongolské stepi jsou samozřejmě domovem velikého množství nejrůznějších hlodavců, kteří tu najdou dostatek všelikých zrníček a semínek trav. Pišťucha Pallasova z této fotky patří k těm nejroztomilejším.

Orel ve vzduchu

Jenže pochopitelně – kde jsou hlodavci, tam jsou i dravci. Takže milé pišťuchy i další drobná havěť to vůbec nemají jednoduché. Kdykoliv se na ně může shůry snésti tichá létající smrt.

Ovšem pro cestovatele je přítomnost tolika dravců velmi atraktivní podívanou. Mě jejich množství skutečně překvapilo. V některých místech stepi posedávali orli téměř všude kolem cesty a vypadali, že líně odpočívají. Zřejmě kdyby pořád lovili, skončili by brzy úplně přežraní. Bohužel se během odpočinku nechtěli příliš nechat fotit. Jakmile člověk zastavil pro fotku, hnedle se ukázalo, že zas tak líní nejsou. Vždycky uletěli :)

Večerní nebe nad stepí

Večerní nebe nad stepí

Jak známo, Mongolsko je extrémně vnitrozemský stát. Tou extrémností rozumějte to, že leží uprostřed velikého kontinentu a k jakémukoliv moři je to z Mongolska skutečně daleko. Proto také v Mongolsku panuje extrémně kontinentální klima. V létě bývá dosti horko, v zimě silné mrazy, dokonce i výkyvy teplot mezi dnem a nocí bývají značné. Velkou část Mongolska pokrývá poušť, takže klima je tu poměrně suché, s minimem oblačnosti.

Když už se ovšem nějaké mraky ukáží, většinou to stojí za to. Nevím přesně, čím to je, ale mraky byly v Mongolsku nejkrásnější, jaké jsem kde viděl. Možná proto, že nebe kolem nich je vždy čisté a sytě modré, takže na něm bílé mraky krásně vyniknou. Nebo jen proto, že často v krajině ani jiná “ozdoba” než mraky nebyla? O tom je vlastně i příběh téhle fotky.
To jsme tak s několika dalšími turisty jeli večerní pouští Gobi a já najednou volám na řidiče našeho terénního auta, ať hned zastaví, že to si musím okamžitě vyfotit. On se rozhlíží a nechápe: “Tady? Teď? Vždyť tu nic není!” – “No ano, tady!”, křičím já a on tedy zastavuje uprostřed nekonečných pustých a prázdných plání pouště Gobi. Uznejte sami podle fotky, že samotná krajina moc pestrá nebyla. Jenže nikdo “neviděl” ty mraky. Teprve když jsem je vyfotil já a ukázal jim je na displeji foťáku, všichni užasle vyskákali z auta ven a rychle fotili :)

Jurta vybavená satelitem

Jurta vybavená satelitem

Tenhle obrázek ukazuje jurty pastevců kdesi v poušti Gobi. Zrovna zde by člověk čekal nejskromnější podmínky připomínající středověk. A ono ne! Tedy přiznejme si, způsob života těchto kočovníků, jejich vaření i hygiena, to všechno ten středověk velmi připomíná. Ale do toho jim rovnýma nohama padla nejmodernější současnost. Malý solární panel na střeše jurty celý den nabíjí akumulátor, aby potom večer mohla rodina zasednout kolem televize a sledovat zajímavosti nejen z Mongolska.
Další obrázky mongolských jurt najdete ve fotobance.

Tahle fotografie také konečně ukazuje vůz, kterým jsem přes poušť Gobi cestoval. Ano, je to ten šedivý mezi jurtami vzadu. Geniální terénní auto ruské výroby - legendární UAZ, lidově řečený “uazik”. Jiná auta prakticky v Mongolských pláních nepotkáte. Ruské UAZy jsou možná nejlevnější, ale důležitější je, že jsou nejspolehlivější. Žádná elektronika či jemná a choulostivá mechanika. Pořadný pevný stroj. Když se něco rozbije, chvíli se do toho mlátí kladivem a je opraveno :)
Tyto UAZy vyrábí “Uljanovskyj Avtomobilnyj Zavod” už od roku 1961. Existují v několika variantách a poslední roky se dočkaly i určitých vylepšení, ale vpodstatě jsou stále stejné. Proč měnit to, co se osvědčilo?

U pastevců v jurtě

U pastevců v jurtě

Mongolští pastevci se prý rádi navštěvují, kdykoliv k tomu mají příležitost. Asi je to tím, že těch příležitostí v nekonečných prostorách Mongolska nebývá mnoho. Takže když se poštěstí, je to vždy výjimečná událost. Proto se prý také na návštěvy nezvou, ale prostě rovnou přicházejí. Není třeba se ptát. Vstoupíte k někomu do jurty a jste na návštěvě. Tak se to dělá.

Jen si myslím, že turisté by to s tímto tradičním mongolským navštěvováním neměli přehánět. Aby jaksi nekazili a nedevalvovali onu krásnou a skromnou pohostinnost pastevců. Jednou jsem ovšem také na takové návštěvě byl a znamenalo to velký zážitek. A pozitivní mi připadalo, že zážitek to byl zjevně oboustranný, tedy i pro domorodce. Zejména děti na nás mohly oči nechat. Okukování bylo tedy vzájemné a to se mi zdá fér.
V jurtě panuje tradiční “zasedací” pořádek i rituál pohoštění hostů. Proti vchodu sedí (a má svou postel) stařešina rodiny a na čestném místě po jeho pravici se usadí hosté. Ostatní domácí pak zaujmou poslední postel po levici dědečka (což má nespornou výhodu, že dobře vidí na hosty a hosti na ně:). K základnímu pohoštění všech příchozích ihned patří miska ajraku, což je skvašené kobylí mléko, čili kumys. Ten se servíruje z velké kameninové nádoby na stole a o jeho chuti bych teď raději pomlčel…

Sušení sýra

Sušení sýra

Jednou ze základních potravin mongolských pastevců je pochopitelně sýr. Z mléka sice kočovníci připravují také máslo, coby nejběžnější tuk ke všeobecnému využití v kuchyni, ale sýr je základ. Během nepříliš dlouhého léta jej musí do zásoby na zimu vyrobit velké množství. A mongolský sýr se nenechává nijak zrát, nýbrž se pouze suší. Na slunci za jurtou, jak ukazuje obrázek.

Objektivně vzato, to není ani tak sýr, jako spíše jen sušený tvaroh, jehož chuť mě nikterak neuchvátila. Nebyl špatný, to ne, ale nejlépe to charakterizuje věta z průvodce: “Mongolský sýr je tvrdý jako kámen a podobně i chutná.” Ostatně, než jsem zdejší sýr poznal, skutečně jsem se domníval, že děti batolící se kolem jurt olizovaly kámen. Ale osvědčený recept prověřený staletími má jistě svůj význam. Kamenný sýr je odolný a trvanlivý, pastevci jej mohou mít stále kousek v kapse a když na ně přijde hlad, řešení je hned při ruce. My máme energetické tyčinky, mongolští kočovníci svůj kamenný sýr.

Kozy a vana na poušti

Kozy a vana na poušti

V každé části Mongolska převažuje jiné “domácí” zvířectvo. V zelených a travnatých pláních se pasou stáda krav, jaků, koní i ovcí, zatímco v suchých a nehostinných pouštích převažují velbloudi a kozy. A jak známo, kozy jsou zvířata zvídavá i tvrdohlavá a sledovat jejich ranní boj o plechovou vaničku položenou za jurtou bylo skutečně zábavné.

Na pozadí této kuriózní scénky vidíte vysoké písečné duny Chongoryn Els, které patří k těm nejkrásnějším v poušti Gobi. Nocování nedaleko dun bylo velkým zážitkem. Nejen pro duny samotné či přítomnost rozverných koz. Silným zážitkem byla tentokrát i “obyčejná” snídaně. Totiž Mongolové pijí pro nás poněkud hůře poživatelný čaj – zelený s mlékem a solí. Párkrát se mi podařilo šálek vypít (a nikdy mi nebylo špatně, jde jen o to překonat ten chuťový odpor). Jenže tady u Chongoryn Els měli domácí pouze mléko kozí a to už bylo příliš…

Skalní útvary v Gobi

Skalní útvary v Gobi

V místě zvaném Bajandzag ukrývá poušť Gobi další ze svých klenotů – fantastické rudé “útesy” či tyto skalní sloupy. Ovšem Bajandzag se neproslavil samotnými skalami, nýbrž tím, co se zde našlo. Jde o jedno z nejznámějších světových nalezišť koster pravěkých dinosarů a dokonce i kompletních zkamenělých hnízd plných dinosauřích vajec.

Dinosouary ani jejich vejce už tu při procházce nejpsíše nenajdete, ale Bajandzag znamená i tuto prapodivně krásnou krajinu. Ten den zrovna bylo zataženo, ale i tak jsem vyrazil brzy ráno na pěší obhlídku. Fotím a koukám trošku zmateně – nezdá se vám, že jste tyhle skály už někde viděli? No jasně! Že oni Američani okopírovali svoje Monument Valley od Mongolů?!!

Ženy sledují svátek Naadam

Ženy sledují svátek Naadam

Nádam je mongolský národní svátek, či přesněji festival, překvapivě podobný skotským Highland Games. Nejslavnější je hlavní Nádam konaný v polovině července v Ulánbátaru, ale svůj menší regionální Nádam slaví každé léto i spousta menších měst po celém Mongolsku. Během tohoto festivalu jde sice především o již zmíněné setkání jinak osamocených kočovníků, ale nosným prvkem Nádamu je několik sportovních soutěží: mongolský zápas, jízda na koni a lukostřelba.
Další obrázky z festivalu Nádam jsou ve fotobance.

Účastnil jsem se malého Nádamu v městečku Sayan Ovo. Sportovní klání se tu odehrávala na jakémsi stadionu na okraji městečka a diváky tvořilo zákonitě téměř veškeré místní obyvatelstvo. Dopoledne probíhala několik hodin klání siláků v mongolském zápase a po obědě se pak všichni přesunuli na pláň za městem, kde očekávali příjezd závodníků na koních do cílové rovinky. Na lukostřelbu nějak nedošlo. Možná střílí raději jindy, protože někteří diváci se tu stihli upravit alkoholem už během dne, i když hlavní “party” se chystala na večer. Na tu už jsme nečekali a pokračovali v cestě, ovšem ještě asi po sto kilometrech jízdy pouští jsme potkali jezdce na koni, který pravil, že jede do Sayan Ovo na večírek.

Hradby kláštera Erdenedzú

Hradby kláštera Erdenedzú

Klášter Erdenedzú byl založen v 16. století a ještě ve století 19. býval velikým a prosperujícím klášterem, kde žilo kolem tisícovky mnichů. Ovšem po zrodu Mongolské lidové republiky a zejména během vlády Čojbalsana ve 30. letech 20. století byl klášter zrušen a téměř beze zbytku zbořen. Hradby se sice zachovaly, ale uvnitř zůstalo z někdejší slávy jen několik budov.
Fotky z kláštera Erdenedzú jsou k vidění ve fotobance.

Tento veliký buddhistický klášter stojí na okraji města Charchorin a je dokola obehnán solidními hradbami. Oficiálně se uvádí, že hradební zdi jsou ozdobeny celkem 108 bílými stůpami rozmístěnými v pravidelných intervalech po 15 m. Počet 108 je totiž posvátné číslo buddhismu, ale někde jsem se dočetl, že ve skutečnosti je stůp pouze 102! Prý těch 108 je spíše zbožným přáním než realitou. Tak nevím, asi to budu muset příště spočítat:) Už jsem je spočítal a jsou to opravdu zajímavosti, viz můj komentář u fotky Erdenezú ve fotobance.

Zauzlované hadí tanečnice

Zauzlované hadí tanečnice

Hadí ženy – či přesněji hadí dívky – vystupují pravidelně ve večerním představení Mongolského národního souboru písní a tanců. Za asistence několika postav s maskami staříků či démonů předvádějí divákům neuvěřitelné kousky, které dokáží se svým pružným tělem. Skoro to vypadá, jakoby místo páteře měly jen kus gumy. Za zvuků lidové hudby se trojice dívek nejprve všelijak prohýbá, ohýbá a kroutí a po té se začnou skládat do společného obrazce. Výsledkem je tento prazáhadný patrový útvar. Na první pohled není úplně jasné, kdo je kdo.

Na závěr musím napsat, že Mongolsko ve mně zanechalo silný dojem. Věřím, že můj foto cestopis aspoň kousek tohoto dojmu přenesl i na vás. Pokud se vám fotografie i cestování se mnou líbilo a chtěli byste vidět další fotky a dozvědět se i jiné informace a zážitky z mé cesty do Mongolska, mohu Vám nabídnout:

Přijďte na moje cestovatelské promítání ! Během celovečerní digitální diashow uvidíte z Mongolska mnohem více. Promítané obrázky doplňuji svým vyprávěním a také autentickými hudebními ukázkami.

Dále můžete skočit rovnou do fotobanky na další obrázky z Mongolska a napsat tam k fotkám své postřehy a komentáře!

Pěkný cestopis Mongolsko 2003 má na svých stránkách Marian Golis.
Na serveru Cestuji.info najdete další pěkný cestopis Rusko – Mongolsko a Čína.