Diashow "Patagonie - divočina na konci světa" uvádí cestovatel a fotograf Martin Loew. Multimediální projekce s živým vyprávěním: Poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i nevšedních zážitků. Délka asi 140 minut včetně přestávky.
Patagonie je opravdovým koncem světa. A to nejen tím nejjižnějším koncem světa amerického, ale tak nějak vůbec. Ta špička Jižní Ameriky je místem, odkud je Antarktida téměř na dohled. Tedy ne tak docela, ale blíže k ní se už na žádné jiné pevnině nedostanete. Antarktická blízkost je v Patagonii doslova cítit ve vzduchu. Navíc, jak to často na odlehlých místech bývá, krása a divokost přírody je tam nesmírná. Patagonie je snad nejfotogeničtějším koutem světa, jaký jsem dosud navštívil. Ostatně, podívejte se na fotografie. Mimochodem o Patagonii se dělí dvě země – Chile a Argentina – a obě mají co nabídnout.
Na další fotky z Patagonie si pak skočte do fotobanky.
A pokud hledáte dobrý turistický nebo poznávací zájezd do Patagonie, napište mi, poradím vám osvědčenou CK, kam se obrátit.
Pumalín byl pro mne vůbec největším překvapením cesty. Navíc překvapením, které přišlo hned na samém začátku. Ta oblast leží na západních svazích And, naproti ostrova Chiloé. Dokud jsem v tomto pralese nestanul, neměl jsem nejmenší tušení, že něco takového vůbec existuje. Tak bujnou vegetaci jsem neviděl snad ani v Amazonii. A co bylo ohromně sympatické – nebylo tu zdaleka takové vedro a dusno, jako ve zmíněné Amazonii. Naopak, zde vládne svěží vzduch s teplotou těsně pod 20°C. Přitom, jak je vidět z fotky, lepší prales už si asi nelze představit. Odevšad visely zelené cáry, kapradě a větve, všude něco rostlo. Všechno bylo pokryté silnou vrstvou šťavnatého mechu. A skoro celý den pršelo, jak se na deštný prales sluší.
Automobilový provoz na téhle silnici není příliš hustý, takže je překvapivě oblíbená mezi cyklisty, kteří si přijíždějí projet tuhle legendární silnici z celého světa. Je to však počin jen pro opravdové drsňáky. Nemluvě o tom, že cyklista je tu trvale a neočekávaně skrápěn studeným deštěm od Pacifiku, ani o tom, že jakákoliv infrastruktura je tu velmi vzácným jevem. Potíž je v tom, že kamenitý povrch silnice podrobí váš bicykl a zejména pneumatiky tvrdé zkoušce. Když jsme poprvé potkali švýcarského borce z téhle fotky, zrovna na krajnici lepil duši. Když jsme ho potkali později podruhé, pravil, že dnes už lepil 4x!
Za několik dní jsme ho potkali až na úplném konci Carretery na jihu. Klobouk dolů!
Ve skutečnosti jsme do Calety jeli z nedalekého Cochrane (asi 117 km :) jen proto, abychom nějak zabili čas. Naším snem (slovo „plán“ je v té souvislosti příliš troufalé) bylo projet Carreteru Austral až nakonec a dost možná ještě dál. Jenže zatímco do Cochrane jezdí autobus každý den, dále na jih pokračuje jen jednou týdně. A ten nám zrovna ujel. Řekli jsme si, že počkáme den a uvidíme, jestli náhodou nepřijedou ještě další turisté, se kterými bychom si pak pronajali auto. A tak jsme zatím jeli autobusem na jednodenní výlet do Calety Tortel. A bylo to další překvapení, Caleta je s těmi svými dlouhými dřevěnými lávkami okouzlujícím a klidným místem.
Abyste tomu rozuměli, to není jen ledajaký koník. To je první kůň, na kterém jsem kdy v životě jel! A vydrželo nám to spolu skoro šest hodin, tedy až do cíle. Jak k tomu došlo? Zázrakem, či spíše největší cestovatelskou klikou mého dosavadního života. Po tom předchozím výletě jsme v Cochrane opravdu dali dohromady skupinku turistů a jeli společně dál na jih. Na samotný konec Carretery, do Pto. Yungay. Zde je přímo oficiální cedule, která říká: „Punto de termino“ čili „bod konce“ – 1.150 km od Puerto Montt. Jenže náš sen byl ještě troufalejší, chtěli jsme dál. A tak jsme se nechali převézt maličkým trajektem přes jeden z fjordů a pokračovali po úplně novém kousku cesty do vesničky Villa O’Higgins. Až tam cesta fakt končí. Následuje stejnojmenné jezero, přes které jezdí jednou za dva týdny člun. A věřte nevěřte, my jsme na ten člun trefili!
Na druhém břehu zbývalo ještě přejít hory a tak se dostat do Argentiny. A to byl ten sen, přejít tudy do Argentiny. Sen z Patagonie, na jehož splnění jsme si nakonec pronajali koně, protože to je rychlejší, pohodlnější a hlavně – je to ten nejkrásnější trek!
Na koních jsme od jezera Lago O’Higgins dojeli přes Andy k dalšímu jezeru – Lago Desierto. To už leží v Argentině, na dosah od národního parku Los Glaciares. Doklopýtali jsme až za tmy, zastanovali a plni dojmů z té fantastické jízdy horami usnuli. Ráno jsme pak vyšli k jezeru a nevěřili vlastním očím. Ta hora na první pohled vypadá, že tam není. Že se vám musí zdát, protože něco takového není přece normálně možné.
Na vyhlídce na Perito Moreno jsme pobyli neuvěřitelných 5 hodin. Argentinci tu vybudovali docela velkou soustavu lávek a vyhlídkových teras, odkud je krásný výhled. I když to celé projdete možná za necelou hodinu, zážitek spočívá v tom, že tu můžete sledovat právě onen nepatrný a přesto mohutný pohyb ledovce, včetně jeho zániku v jezeře. A pořídit fotografie nějakého zrovna se odlamujícího kusu není jen tak. Chce to pořádnou dávku trpělivosti, připravenosti a především štěstí. Však si to zkuste :)
Více o ledovci Perito Moreno si můžete přečíst v mém článku na serveru iDnes.
Další obrázky ledovce Perito Moreno najdete ve fotobance, kde můžete připsat i své komentáře.
Faktem je, že kvůli pampě se do Patagonie nejezdí. I my jsme cestovali pokud možno horským pásmem And při západním pobřeží. Samozřejmě, v horách jsou ta nejkrásnější místa. Ale někde jsou hory tak divoké, případně tak zaledněné, že po území Chile se tudy nedá projet. A pak nezbývá, než přejet do Argentiny a na jih se spustit právě přes ony pampy. Moc zábavné to není, ale ubíhá to docela rychle. O to s větší radostí jsme se pak opět zanořili do lůna hor v národním parku Torres del Paine.
Výstup na morénu, odkud jsou věže takhle krásně vidět, mi za ranního rozbřesku dal docela zabrat. Ne, že by to byla až tak náročná túra – z kempu na úpatí se tam vyškrábete asi tak za hodinku. Ale předchozí den byl docela dlouhý a usínali jsme až kolem půlnoci. Budík ve 4:00 pak rozhodně nepotěší. Vylezl jsem ze stanu a letmým pohledem mezi koruny stromů nad hlavou zjistil, že je vidět pár hvězd a tudíž není zataženo. Naděje, že východ slunce bude vidět, tu je.
Po tmě a celkem ve větru a zimě rychle posnídáme a ještě s baterkou hledáme cestu na začátek pěšiny vzhůru. Nad lesem již je v rozednívajícím se světle trošku vidět a tak se škrábem suťovištěm vzhůru. Víme, že slunce má vyjít 5:52, ale netušíme, jak je to ještě daleko. Žene mě představa, že celé to putování a brzké vstávání bude k ničemu. Utíkám jak umím a nakonec v 5:45 stojím na vyhlídce. Jsem totálně ohromen tou nádherou. I v ranním šeru je to více než monumentální. A za pár minut začne to nejkrásnější představení… Fotky z Torres del Paine.
Tučňáci rozhodně byli tím, na co jsem se do Patagonie hodně těšil. Ono jedna věc je vidět ta zvířátka v ZOO, kde jich mají několik a druhá věc je pozorovat ta veliká hejna v jejich přirozeném prostředí. Možná, že to prostředí mě překvapilo ještě více, než samotní tučňáci. Netušil jsem totiž, že žijí na louce ve hnízdech vyhloubených v zemi. Do té doby jsem si představoval, že tučňáci bydlí zásadně na holých skalách. Kdepak, v Seno Otway je úplně normální louka plná děr a ty díry jsou plné tučňáků :)
Bylo krásné pozorovat tučňáky, jaké vedou solidní společenské chování. Líbilo se mi, jak se po „vylodění“ z moře nejprve zformuje na pláži skupinka a teprve ta se vydá společně elegantním krokem do vnitrozemí ke hnízdům. Vždy tak tři až šest tučňáků. Pořád se drží spolu a když se náhodou naskytne na trase nějaká překážka (například plot), všichni se před ní nejprve shromáždí, počkají až jeden z nich (asi šéf) okoukne situaci a vydá pokyn. Teprve pak všichni jeden po druhém plot podlezou. A ťapkají si dál. Vesele a elegantně. Obrázky tučňáků.
Kdo si potrpí na nejrůznější „nej“, tak je jasné, že do Ushuaie musí. Je to fakt městečko, které „voní dálkou“. Můžete se tu svézt nejjižnější železnicí na světě, opít se pivem z nejjižnějšího pivovaru (mimochodem, je fakt dobré:), zahrát si golf na nejjižnějším hřišti světa, případně si najít svá další „nej“.
Stojí za to se vydat i do širšího okolí. Ohňové Andy jsou nádherné divoké hory s hlubokými údolími. Nám se na cestě rychle krátil čas a tak jsme se stihli vydat jen do nejbližšího sedla nad městem. Nedaleko dokonce vede lanovka (nejjižnější na světě:), ale natáhli ji skoro po rovině, takže její smysluplnost je dosti sporná. Ačkoliv odtud do sedla dojdete za pouhé dvě hodinky, dostanete se tak do nejvyšší části hor, mezi holé skály a zbytky sněhu. Fotky z Ohňové země.
A tady svůj foto cestopis „Patagonie“ uzavírám. Pokud jste se dočetli až sem, máte můj dík. A jestli se Vám fotografie i cestování se mnou líbilo a chtěli byste vidět další obrázky a dozvědět se mnohé jiné informace a zážitky z mých cest, mohu Vám nabídnout:
Doporučuji vaší pozornosti cestopis a krásné fotky z Patagonie na stránkách Zdenka Bakšteina.