Altaj je považován za nejvyšší pohoří Sibiře. Leží v hlubokém vnitrozemí Asie tam, kde se na mapě setkávají čtyři obrovské státy: Rusko, Čína, Kazachstán a Mongolsko. Altaj je tedy krajem velmi odlehlým, přírodně divokým a tudíž překrásným. Lidé jsou tu hrdí, jak se na horaly patří, ale zároveň přátelští a pohostinní, jak zákon tajgy káže.
Tato fotogalerie přibližuje cestování v ruské části Altaje a obsahuje fotky doplněné o zážitky, postřehy, zajímavosti i informace.
Také bych měl v úvodu objasnit, že na Altaji jsem byl několikrát díky tomu, že jsem tu během léta pravidelně průvodcoval zájezdy pro CK Adventura. Pokud by vás tento zájezd zajímal, rád Vám jej doporučím. Stačí mi napsat.

Takhle vypadá ta altajská krasavice Katuň nedaleko soutoku s řekou Argut. Je zde zařízlá v hlubokém údolí, obklopena skalnatými srázy. Když jsem se do těchto míst vydával poprvé, byl jsem vyzbrojen mapou, na které tudy vedla docela pěkná silnice. Těšil jsem se proto, jak se po silnici dostanu autem hluboko do hor a pěšky se pak vydám dále, do míst nejkrásnějších. Jenže ouha, žádná silnice tu ve skutečnosti není! Pouze malá pěšina, občas pěkně kamzíkující po těch prudkých skalách nad vodou. Mapa lže. A tak jsem se musel vydat pěšky z poslední vesničky ležící ještě daleko před místem z téhle fotky. Do lůna velehor jsem tedy nedošel, ale Katuň jsem si oblíbil na první dojem. Je to překrásná řeka.
Další obrázky řek a to i mnohem větších, nejen z Altaje, najdete v mé fotobance.

Jak známo, vodáci si významnější peřeje a útvary v řece pojmenovávají. Tato prudká zákruta dostala zjevně přiléhavé jméno „Turbína“. Nejsem vodákem, ale když jsem viděl, co vyvádí řeka v téhle turbíně, nerad bych se do ní dostal. Baví mě ovšem stát na břehu a to neuvěřitelné hemžení vody v peřeji sledovat. A protože jsem ani při jedné z mých návštěv Turbíny neviděl, že by tudy nějaký vodák projížděl, musel jsem si ten zážitek „vygooglit“ na Youtube. Vydržte až do konce záběru, finále je docela dramatické :)

Tenhle domorodec nám jedou přijel naproti, když jsme se vydali pěšky na celodenní výlet do hor. Čekal na nás právě na místě, jež ukazuje obrázek. Je to taková bezejmenná skalka nedaleko Ulaganského sedla, kvóta 2.325 m n.m. Jenže cesta, po které nás odtud náš průvodce vedl, byla nečekaně náročná. Nejdříve přímo dolů tak prudce, že jsme se v porostu zakrslých bříz téměř neudrželi na nohou, potom přes bažinu a nakonec hustou tajgou plnou pichlavých keřů. My pěšáci došli do cíle slušně znavení, zmáčení a odření, zatímco jezdec na koni jel celou dobu v pohodě vedle nás…

Prohlížení petroglyfů je zajímavá disciplína. Totiž nejprve musíte vědět, kde jsou. Můžete desetkrát projet kolem skály, jež je obrázky pokrytá, a vůbec si ničeho nevšimnete. Petroglyfy nejsou po těch několika tisících let příliš nápadné. A s tím souvisí druhé „úskalí“. I když už víte, kde petroglyfy jsou, ty obrázky jakoby se před vámi schovávaly. Záleží hodně na úhlu dopadajícího světla, ale vždy chvíli trvá, než něco objevíte. A to mě právě baví. Při každé návštěvě objevím zase nové skalní kresbičky.

Když mi domorodci vyprávěli, že nás vezmou na sedlo Katu-Jaryk, kde si užijeme celé odpoledne, myslel jsem si svoje. Možná to i vy znáte ze svých cest – domorodci zásadně nikdy neodhadnou, jaká místa by se vám mohla jako turistovi líbit a jak dlouho vás to kde bude tak asi bavit. Zkrátka představa, že na „nějakým sedle“ budu tvrdnout celé odpoledne, mě předem moc nenadchla. Jenže když se náš vůz značky UAZ vyhoupl na kopeček, za kterým se objevil výhled z téhle fotky, spadla mi čelist. Celé odpoledne jsem běhal po hraně toho kaňonu a fotil :)
Mimochodem, že jsem si tuhle krajinku nevymyslel, to si můžete ověřit na Google maps, kde se také snadno „rozhlédnete“ po celém kaňonu.

Když jsem se díky jednomu známému dostal na návštěvu do altajské rodiny v odlehlé vesnici Ulagan, pochopitelně jsem netušil, co všechno mě „doma u Altajců“ čeká. Jedno z nejpříjemnějších překvapení byl společný výlet s celou rodinou. Dojeli jsme k horskému jezeru uprostřed tajgy a naši hostitelé tu pro nás uspořádali grandiózní piknik s šašliky grilovanými venku na ohni. Jelení maso pár dní před naší návštěvou opatřili při lovecké výpravě a naložili do „tajné“ marinády. Všechno to pak v plastovém barelu dovezli až k onomu jezeru, kde kousky masa napíchali na jehly a grilovali. Jelení šašlik byl geniálně výtečný.
Kdybyste jej chtěli zkusit, mám pro vás ten tajný recept na marinádu. Dalo mi trochu práce jej od domorodců vymámit, ale tady je přesně tak, jak mi jej pověděli: „Cibule, sůl, pepř, majonéza, kečup.“ :)

Tohle místo mám rád. Okolní kopce totiž hýři všemi barvami. Tolik barev najednou, to se jen tak nevidí. Svahy jsou tu rudé, oranžové, ale také bílé, černé, hnědé a dokonce trošku do modra či do zelena. A na dně údolí člověkem nespoutané řeka, která si meandruje, jak se ji chce. Když svítí sluníčko, na svazích hor umí být pěkné horko, ale oáza u řeky je vždycky stinná, osvěžující. Jen škoda, že ruští turisté nejsou zvyklí po sobě odvážet odpadky. Moc lidí sem sice nepřijede, ale odpadky neodváží nikdo, takže se tu hromadí:(
Mimochodem, do Mongolska je to odtud asi 50km. A do Číny jen něco přes sto. Tak trošku konec světa. Možná i to se mi u meandrů řeky Čuja líbi :) Obrázky dalších říčních meandrů najdete ve fotobance.

Severočujský hřbet

Severočujský hřbet je jeden z nejvyšších hřebenů ruského Altaje. Je dlouhý asi 120 km, s řadou vrcholků převyšujících 4.000 m. Tento obrázek ukazuje centrální, nejvyšší část hřebene, jehož vrcholky jsou pokryty rozsáhlými ledovci. Nejvyšší horou celého Severočujského hřbetu je Mášej-Baš se 4.173 m nadmořské výšky.

Pojmenování Severočujského hřbetu je mi stále záhadou. Proč se tak jmenuje, navzdory tomu, že se táhne jižně od řeky Čuja? Severně od Čuji pak ční pro změnu Kurajský hřbet a aby se to nepletlo, mezi nimi leží Kurajská step. Té kraluje vesnička Kuraj, odkud je pořízena tato fotka. Kuraj je sice vesnicí bohem téměř zapomenutou a zkoušenou extrémními výkyvy kontinentálního klimatu, ale při tom všem je poslední roky i výchozím místem přibývajících turistů a horolezců. Vydávají se odtud většinou na lezeckou základnu v údolí Aktru, kam vede cesta sjízdná těžkými terénními auty.
Jedete tam také? Chcete vědět, jaké bude počasí na Altaji? Počítačově vypracovanou předpověď lze díky internetu najít jedním kliknutím:) Podívejte se, jaké počasí bude v Kuraji v příštích dnech :)

Alplager Aktru leží v nadmořské výšce kolem 2.100m, v široké dolině, do které spadá několik velkých ledovcových splazů. Tomu odpovídá i klima, se kterým se tu můžete potkat. I v létě tu běžně sněží a dost mě překvapilo, když jsem si před ranní hygienou u zdejšího jezírka musel jednoho srpnového rána prolomit díru do ledu. Pro sledování drsného horského klimatu tu dokonce v dobách Sovětského svazu fungovala meteorologická stanice. Dnes z ní však zůstaly jen rozpadající se skřínky od přístrojů…
Další fotky hor, nejen z Altaje, najdete v mé fotobance.

Zde stojíme na boční moréně ledovce Velký Aktru v nadmořské výšce necelých 3.000m a obdivujeme to údolí plné ledového splazu. Dále vzhůru lze po moréně z tohoto místa pokračovat už jen pár desítek metrů, protože pak náhle ledovec „zastoupí cestu“, vyplní celou šířku údolí až ke skále a kdo není horolezec s potřebným vybavením, dál se nedostane. Ovšem právě ti horolezci využívají splaz jako přístupovou cestu k druhé nejvyšší hoře masivu – Aktru-Baš (4.075m n.m.).

Malý Aktru je naopak jedním z ledovců nejmenších, dokonce je to ledovec, jehož splaz dosahuje do nejnižší nadmořské výšky – asi 2.300m. Jenže díky tomu také nejvíce podléhá tání a nejrychleji ustupuje. Jeho překotný vývoj tahle dvojice fotek zachycuje celkem zřetelně. Je evidentní, že „nízká špička“ splazu za jediný rok znatelně odtála a odhalila tak modré nitro ledovce. Podle mého osobního měření navigací GPS se tak ledovec Malý Aktru za jediný rok zkrátil o celých 30m!
Obrázky ledovců i z jiných částí světa najdete v mé fotobance.

Altaj je pohoří, které čeká na objevení. Jeho krása je očividná a to jsem se tu nezmiňoval třeba o dávných civilizacích a tajemných kamenných hrobkách, co tu po nich zůstaly. Mám dojem, že Altaj rozhodně stojí za tu dobrodružnou cestu a věřím, že můj foto cestopis aspoň kousek tohoto dojmu přenesl i na vás. Pokud se vám fotografie i cestování se mnou líbilo a chtěli byste vidět další fotky a dozvědět se i jiné informace a zážitky z mých cest na Altaj, mohu Vám nabídnout:

Dále můžete skočit rovnou do fotobanky na další obrázky z Altaje a napsat tam k fotkám své postřehy a komentáře!