Aljaška je vysněným místem všech dobrodruhů a milovníků drsné přírody, všech nás, kteří jsme již od dětství četli příběhy statečných zlatokopů, zálesáků a lovců. Aljaška dodnes nabízí návštěvníkům opravdovou divočinu se vším, co k ní patři. Čarokrásnou divočinu se skutečným rizikem toho, že se ztratíte a nikdo vás nebude v nekonečné krajině hledat, divočinu plnou medvědů, vlků, sobů i losů, divočinu útočících hladových komárů.
Z této cesty jsem vydal svůj deník jako e-knihu o Aljašce!
Tato fotogalerie přibližuje cestování v americké i kanadské části Aljašky a fotky doplněné o zážitky, postřehy, zajímavosti i informace.
Vyhlídkový let nad pohořím Alaska Range byl bezesporu nejdražší položkou, kterou jsem během své cesty nejsevernějším státem USA zaplatil. A ještě ke všemu to bylo hned na začátku cesty, takže jsem dlouho váhal. Ještě nikdy jsem si vlastně vyhlídkový let nezaplatil. Ale dnes nejenže nelituji, ale dokonce bych to každému směle doporučil. Pokud se tam dostanete a počasí bude nakloněno, neváhejte. Vidět takové velehory s ledovci z ptačí perspektivy je nezapomenutelný zážitek. A dostat se na dosah vrcholu nejvyšší hory Severní Ameriky – Mt. McKinley – to se vám asi jinak nepoštěstí. O tom, že svým foťákem pořídíte obrázky z velmi netradičního úhlu, o tom netřeba mluvit, to snad naznačuje tato fotka. Mimochodem, další fotky ledovců z celého světa najdete v mojí fotobance.
Dlouhé letní dny na Aljašce mají spoustu výhod. Nejen to půlnoční slunce. Když nestíháte „za světla“ dojet do vašeho příštího cíle – nevadí. Světlo je totiž stále. Když jsme cestovali z Anchorage do NP Denali, cestou jsme tolik zastavovali a kochali se krásami, že jsme díky stálému slunci ani nepostřehli, že už je půlnoc. A tak jsme do kempu u vchodu do Denali dojeli asi ve dvě ráno. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se ještě šeří nebo už rozednívá. Ptáčci zpívali a my měli za chvíli vstávat… Nekonečné dny jsou velmi únavné. Chcete-li vidět další fotky hor z celého světa, skočte do mojí fotobanky.
Nebudu tajit, že při focení tohoto snímku jsem se dost navztekal. Zde totiž narážíme na jednu „špatnou“ vlastnost fotografie: nikdy není jasné, v jakých podmínkách vznikla. Vypadá to snad pěkně, esteticky a třeba i pohodově, ale představte si, že ve chvíli, kdy to fotím, mi teče do bot, protože stojím v rašeliništi, jež zvolna přechází do toho jezírka, mám podrápané nohy, protože jsem si kvůli horku nechal kraťasy a zakrslá vegetace, kterou se musím prodírat, se se mnou nemazlí. Do toho neuvěřitelně žerou komáři, kterých se tu při každém kroku vyvalí mračno dvojnásobné, než při kroku předchozím. I to je Aljaška. Pro milovníky fotek všelijakého zrcadlení tu mám další nálož záběrů z různých zemí.
Statistiky uvádějí pravděpodobnost, že uvidíte v jednom dni vrcholek Mount McKinley, asi na 30%. Jinými slovy – ta hora je dvě třetiny doby zahalená v mracích. Takže když už jsem se jednou dostal ke Kinleymu na dohled, nechtěl jsem o tu podívanou přijít. Jenže večer nebyl vidět vůbec a teprve pozdě po půlnoci se začaly mraky kolem vrcholku trhat. A tak jsem místo spacáku navlékl další svetr a čekal venku. Kolem půl druhé sice zapadlo slunce, ale světla bylo dost na to, abych viděl, že mraky postupně mizí. Pak jsem přece jen zalezl spát, ale noc to byla krátká. Po třetí ráno už jsem zase vstával a pak už jenom žasnul a fotil. Na okamžik, kdy jsem pořídil tenhle obrázek z Aljašky, asi nikdy nezapomenu.
Nocování na tábořišti u jezera Wonder Lake je bezpochyby perlou návštěvy národního parku Denali. To místo je jednoduše úchvatné, pocit největší divočiny zajištěn. (Co si budeme povídat, ona to tu největší divočina je.) Ovšem kempík je to malý a má velmi přísný režim. Proto je nesnadno se do něj dostat. Pokud si místo nezarezervujete s několika měsíčním předstihem přes internet, máte smůlu. Je tu pouze 28 míst pro stan. V mojí fotobance najdete další fotky z národního parku Denali.
Když jsem se na Aljašku chystal, hodně jsem přemýšlel, jak to udělat, abych měl šanci vidět na vlastní oči opravdového medvěda grizzly. Hledal jsem místa, kde bývají „k zastižení“, zkoumal, jak se tam dostanu, div jsem si kvůli tomu neplatil letenku do některého z odlehlých národních parků. Na Aljašce se pak ale ukázalo, že veškerá tato příprava byl zbytečná. Medvědů je tolik, že pokud tu trávíte pár dní cestováním, nelze se jim vyhnout. Naopak, je třeba neustále dělat všechno proto, abyste se nečekanému (a tedy potenciálně nebezpečnému) setkání s pánem lesa vyhnuli. Nebudu machrovat a přiznám, že ty nejlepší fotky medvědů jsem pořídil přímo z auta. To tak jedete a najednou se u cesty pase medvěd. Tak zastavíte a fotíte. Toť celé tajemství :)
Kvůli některým fotkám stojí za to se vrátit. Na svých cestách nejraději chodím pěšky, protože chůze má nejvyšší rychlost, při které ještě stíhám pozorovat všechno kolem sebe s pocitem, že mi nic neunikne. Jízda na kole už je pro mne moc rychlá. Takže si představte, jak se asi cítím v autě. Neustále přilepen na okénko jen smutně pozoruji, co všechno kolem mě proletí a co jsem „nestihl“. Přitom vím, že není možné pořád zastavovat, stále fotit, všude chodit pěšky. Vždyť Aljaška je nepředstavitelně obrovská! Jen autem jsme najeli přes 4.700km! To by bez dlouhých hodin bez zastávek vůbec nešlo. Přesto jsou okamžiky, kdy už nevydržím a kvůli něčemu, co právě proletělo za okénkem auta, se vracím. Ano, kvůli tomuhle srubu jsme se vraceli. A jsem moc rád!
Peřeje Five Finger (to znamená „Pět prstů“ podle počtu vodních proudů mezi skalami v korytě Yukonu) jsou pro turisty velmi dobře přístupné. Zahlédneme je z auta asi 30 km severně od města Carmacks na silnici North Klondike Highway v kanadském teritoriu Yukon. Je tu u silnice parkoviště a vyhlídková terasa, ze které vede celkem dlouhé dřevěné schodiště dolů k řece. K samotným peřejím je to z parkoviště ani ne kilometr, pěkná procházka lesem. Ačkoliv téměř nikdo z amerických turistů neopustí parkoviště, všem čtenářům doporučuji nebát se toho schodiště a jít se k peřejím podívat. Ve fotobance najdete i fotky jiných peřejí.
Mám rád ruiny všeho druhu, opuštěná místa a také všelijaké staré rezivějící krámy. Moc rád to všechno fotím, dýchá z toho neuchopitelná dávná poezie. Kromě toho miluju hory a ledovce. A to všechno dohromady jsem našel v Kennicottu v národním parku Wrangell-St. Elias. Úžasné místo. Cesta sem sice není tak jednoduchá jako třeba k výše zmíněným peřejím, ale stojí za to. Sem se autem dojet nedá. Od konce poslední prašné silnice je to ještě několik kilometrů, ale pokud nechcete jít pěšky, jezdívá sem mikrobus.
Pozorování a fotografování velkého orla škubajícího lososa bylo pro mne vzrušujícím zážitkem. Vždy jsem tohoto létajícího dravce považoval za plachého a ostražitého tvora budícího respekt ve vzduchu i na zemi. A najednou tu na břehu řeky leží od rybářů okrájená kostrička rudého lososa, na kterou se orel vrhne z nebe stejně střemhlav, jako by mu ještě mohla utéct. A od té chvíle je letec zabrán do konzumace chutného sousta. Škube, trhá, doslova cupuje na kusy vše, co se mu z kostry podaří urvat. Občas stíhá ještě odhánět dotěrné racky, jejichž početní převaha jim dodává nepřiměřené kuráže vůči orlovi. Ale skutečnost, že pár metrů od něj se pomalu blížím já s foťákem, ta jej v tu chvíli vůbec nezajímala. Ve fotobance pak mám další fotky nejrůznějších ptáků.
Když míříte do oblasti zálivu Prince William Sound, musíte počítat s deštěm a chladem. Jak sarkasticky uvádí průvodce „Prší tu celý rok kromě zimy, kdy tady sněží.“ Jenže právě ty mlhy a nízké mraky dodávají zálivu tu sice ponurou, ale krásnou atmosféru. My jsme se do zálivu vydali s jasným plánem – jezdit tu na mořském kajaku. A nikdy bych si nemyslel, jak krásná může být projížďka kajakem po ledové hladině moře v hustém dešti, mlze a studeném větru. Jde jen o to, se dobře obléct:)
Kajakování kolem ledovců má svá specifika. Kromě toho, že jde o dobré oblečení, jak jsem naznačoval výše, jde také o dodržování některých zásad. Zejména zásady o udržení bezpečné vzdálenosti od čela ledovce. Z té krásně modravé ledové stěny před vámi se může kdykoliv a bez varování utrhnout kus ledu nehorázné velikosti a šplouchnout jako velryba do moře. Je tedy jasné, že se vůbec nemůžete přiblížit do dopadové vzdálenosti. Jenže i pouhá vlna od takové kry je tak mohutná, že by mohla vratký kajak snadno převrhnout. Proto je třeba udržet vzdálenost aspoň pár set metrů. I my jsme ji samozřejmě udržovali, jen to možná z téhle fotky pořízené teleobjektivem není poznat.
Aljaška mě nepřestává fascinovat ani více než rok po návratu. Fascinuje mě velikostí a čistotou své divoké přírody, množstvím zvířat i historií. A možná poprvé za celé svoje cestovaní mám jasný pocit, že právě na Aljašku bych se ještě někdy rád vrátil. Snad i Vás moje fotografie a můj malý cestopis zaujaly. Pokud se vám virtuální cestování se mnou líbilo a chtěli byste vidět další fotky a dozvědět se i jiné informace a zážitky z mé cesty na Aljašku, mohu Vám nabídnout:
Také můžete mrknout na cestopisy jiných cestovatelů, například doporučuji čistě fotograficky pojatou stránku o cestě po Aljašce.
Mapy Aljašky doporučuji tyto. Je tam Aljaška – mapa jako celek + k tomu pár přidaných detailů a plánů měst.