Srí Lanka dýchá historií a voní čajem. Je jako veliká plovoucí zahrada vyzdobená skvosty velkolepé minulosti, divokými horskými krajinami a zářivě zelenými stráněmi čajovníkových keřů. Jako drahokamy jsou v tom všem posázené buddhistické chrámy zahalené dýmem vonných tyčinek a zahrnuté záplavou obětovaných lotosových květů. A celé je to lemováno tropickým pobřežím s kouzelnými písečnými plážemi. Srí Lanka zkrátka voní rájem.

Veselý zážitek mi dopřál pan Kuma – řidič tuktuku, který mě sem dovezl. Ptal jsem se ho totiž, jestli myslí, že tato stúpa měla kdysi omítku stejně, jako má dnes nedaleká stúpa Ruvanvelisaya nebo zda byla vždy jen cihlová. On sebejistě pravil: „Vždycky byla jen cihlová. Vždycky. I když jsem byl úplně malej, byly vidět ty cihly.“ Vzhledem k tomu, že stúpu postavili před 1700 lety, musí ten Kuma pamatovat fakt hodně, že? Jinak pro pořádek – když byla stúpa nová, omítku měla.

Nejhezčí výhled na skálu Sigiriya je zcela určitě z nedalekého skalnatého kopce Pidurangala, jak je vidět z této fotky. Za pár rupií vás na úpatí Pidurangaly odveze každý řidič tuktuku postávající kolem vchodu do Sigiriye. Projdete malým buddhistickým chrámem a ve stínu lesa vystoupáte na úpatí vrcholové skály. V jeskyni pod převisem tu odpočívá ležící Buddha. V závěrečné fázi je třeba překonat pár větších balvanů a přes ně se vyhoupnout na vrcholovou skalní plotnu Pidurangaly. Výhledy na všechny strany jsou skutečně famózní. Centrální Srí lanka je tak krásně zelená!

Výstup na vrchol Sigiriye je krásným, ale docela namáhavým zážitkem, nevhodným pro osoby trpící závratěmi. Jak doporučoval průvodce, vyrazil jsem ke skále hned ráno, jakmile se areál otevřel návštěvníkům. Schodiště jsem tak zdolával v relativním ranním chladu. Později bylo takové horko, že jsem si tuto radu velmi pochvaloval. Poslední výšvih na vrchol vede po děravých kovových schodištích přišroubovaných přímo k hladké skále. Tady nejeden turista překonává vlastní odvahu a kromě potu z tropického vedra tu leckoho polije i pot hrůzy z výšek. Stojí za to se ovšem překonat. Z vrcholu je vidět nejen celá centrální Srí Lanka, ale navíc to tu příjemně pofukuje.

Díky výhodným podmínkám tu sloni pravidelně konají tzv. Velké shromáždění, kdy se sem sejde několik stovek chobotnatců z širokého okolí a lze je poměrně nerušeně zblízka pozorovat. Samozřejmě pouze ze zdejších „safari“ terénních džípů. V sezóně je to ovšem trochu masová atrakce, džípů se k jednomu slonímu stádu sjede i několik desítek. Naštěstí zvířata nevypadají, že by jim lidská přítomnost nějak vadila. A tak lze pozorovat sloní rodiny, jak pečují o svá slůňata, chrání je a neustále schovávají mezi sebou, nebo zahlédnout potyčky statných samců.

Na úpatí hory s jeskynním chrámem jsem dojel tuktukem z autobusového nádraží v Dambulle. Měl jsem s sebou i svůj velký batoh, který se mi rozhodně nechtělo v tropickém horku vláčet vzhůru ke chrámu. Řidič tuktuku mi ovšem poradil, ať zajdu dole u vchodu do obchodu s náboženskou literaturou, že se tam s nimi jistě domluvím na pohlídání mého zavazadla. Měl pravdu. V obchodě měli jen pár zaprášených buddhistických knih, za to hromadu batohů :)

Samotná relikvie Buddhova zubu je uložena v dvoupatrovém chrámu se zlatou střechou uprostřed rozsáhlého areálu. Ten stojí na břehu jezera uprostřed města a od okolí je oddělen hlubokým vodním příkopem. Možná i proto, že chrám býval součástí královského paláce. Srílanští hinduisté věří, že by měli aspoň jednou za život vykonat pouť do tohoto chrámu. Na terasách před chrámem tu neustálé zástupy věřících zapalují vonné tyčinky a modlí se. Pokud sem přijdete brzy ráno, věřící převažují nad turisty. Později během dne je to přesně naopak a atmosféra je ta tam.

Zajímavostí tržnice v Nuwara Eliya je skutečnost, že funguje až do pozdního večera. Samotného mě překvapilo, že ještě po setmění byly stánky otevřené a plné čerstvého zboží, zatímco uličkami mezi nimi se dalo jen obtížně procpat. Možná se tak přizpůsobili rytmu práce na čajových plantážích, kam sběračky vyrážejí pracovat prakticky denně ještě před východem slunce. Kdyby před tím měly jít ještě na trh, nemusely by možná už ani chodit spát.

Práce sběraček čaje je velmi náročná. Celý den se prodírají čajovníkovým houštím a holýma rukama škubou ty nejzelenější mladé lístky. Přitom sebrané listy, které vlekou na svých zádech, často váží několik kilogramů. Prudké svahy, ve kterých čajové zahrady bývají, fyzickou námahu ještě umocňují. Přesto si troufnu tvrdit, že sběračky cejlonského čaje patří k nejveselejším a nejvstřícnějším lidem, které jsem na cestách potkal. Evidentně jim svědčí i skutečnost, že zásadně pracují ve skupinách, takže během práce se společně neustále vybavují a smějí.

Muži pracují na údržbě a hnojení plantáží, zajišťují dopravu sklizeného materiálu ke zpracování do čajových továren a v neposlední řadě také často obhospodařují domácí políčka, kde pěstují zeleninu pro obživu vlastní rodiny. Celou skupinu mužů jsem potkal při jejich práci v čajové školce, kde pěstovali čajovníkové sazenice pro rozšiřování a obnovu plantáží. Když jsem se mezi nimi objevil s fotoaparátem, srotili se kolem mne a ochotně pózovali pro fotky. Vlastně vypadali u té práce docela šťastně…

Srí Lanka určitě stojí za návštěvu. Cestování je tu snadné – doprava hojná a spolehlivá, ubytování dostupné a na vysoké úrovni, jídlo sice pálivé, ale chutné. A přitom většina obyvatel tu umí aspoň trochu anglicky. Srí Lanka prostě nelze vynechat z cestovatelského seznamu :)

Pro další inspiraci doporučuji také pěkný cestopis a fotky ze Srí Lanky na serveru Povlastniose.eu.