Ekvádor

Ekvádor je zemí cestovatelům zaslíbenou. Na poměrně malém území (Ekvádor má rozlohu jen o něco větší než rozloha Velké Británie) tu najdeme nepřeberné množství krajin a „světů“. Tato země na rovníku představuje vrchol pozemské pestrosti. Její území zasahuje na obě polokoule a setkávají se tu také jiné dva zcela odlišné světy – svět majestátního pohoří And, jehož vrcholky pokrývají ledovce a tajemný a neproniknutelný svět nížinných džunglí a tropických deštných pralesů.

Mé putování po Ekvádoru bylo součástí Expedice Aliňahui 2001 – velké cesty do andských zemí Jižní Ameriky. Předkládané fotky, postřehy a informace z této rovníkové země jsem rozdělil do dvou kapitol. První se „dotýká vrcholků And“ a je tedy o horách, v druhé části pak sestoupíme do pobřežních nížin na západě země i do Amazonských pralesů. Další fotky z Ekvádoru najdete v mé fotobance.

V horách na rovníku

V horách na rovníku

Tak takhle vypadají ekvádorské Andy koncem června. Skoro jako doma, že? Až na to, že to velké údolí, které přehlížíme leží v nadmořské výšce asi 2.500 m a skalnatá hora Rumiňahui asi uprostřed snímku má vrchol v 4.712 m n.m. Ovšem ještě kousek vpravo, trošku v mracích se skrývá nejvyšší činná sopka světa – Cotopaxi (5.897 m). Jak mě poučili domorodci, to nejbělejší na nebi není mrak, ale zaledněný vrcholek sopky. Což je ostatně z fotky obře patrné.

Quito - Plaza de la Independencia

Quito – Plaza de la Independencia

Hlavní město Quito má na centrálním náměstí katedrálu s monumentálním půlkruhovým schodištěm. Její zeď ze strany náměstí je dekorována deskami, které připomínají památku chrabrých zakladatelů města z 6. 12. 1534.

Než tenkrát španělští dobyvatelé vtrhli do města, ustupující inkovský generál Rumiňahui jej nechal celé srovnat se zemí, aby dobyvatelům nepadla do rukou ani jediná zachovalá inkovská stavba ani žádná jiná hodnotná kořist. A díky tomu dnes historické centrum Quita představuje jedinečnou a čistou ukázku koloniální architektury a je zařezeno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Quito je krásné a na jihoamerické poměry neobyčejně čisté město s úžasně příjemným klimatem věčného jara. Ačkoliv leží jen pár kilometrů jižně od rovníku, nadmořská výška 2.800 m mu zajišťuje stále svěží vzduch v teplotě kolem 20°C. Opravdu se mi tu líbilo.

Sobotní trh v Otavalu

Sobotní trh v Otavalu

Nedaleko od Quita, ovšem již na severní polokouli, leží městečko Otavalo, jež představuje pomyslné centrum ekvádorských indiánů. Ti žijí nejen ve městě, ale zejména roztroušeni v okolních horách a vždy v sobotu se sjíždějí na věhlasné místní trhy.

Ve městě jsou vlastně trhy tři: ten běžný – s ovocem a zeleninou, dále trh dobytčí, který však na okraji města funguje jen brzy ráno, a v neposlední řadě trh s indiánskými výrobky, který naopak funguje pro turisty v určité míře stále. Každý trh vždycky představuje báječné panoptikum místních obyvatel a jejich každodenního života…

Indiánské lidové motivy

Indiánské lidové motivy

Původní indiánští obyvatelé z okolí Otavala se neobyčejně hodně věnují výrobě tkaných a pletených výrobků. Nabízejí nádherné koberečky, mošničky, svetry… Jsou šikovní a úspěšní, jejich výrobky se vyvážejí do celého „civilizovaného“ světa. I u nás je lze koupit.

Trhy v Otavalu jsou opravdu pestrou a krásnou přehlídkou lidového umění místních „Otavaleňos“. Koho nečeká ještě dlouhé putování přes půl kontinentu s batohem na zádech snadno podlehne lákadlům vystaveného zboží a trhovcům zvětší tržbu o nejeden dolar. Mimochodem, Ekvádor má za oficiální platidlo skutečně americký dolar. Národní měna „sucre“ při inflaci nějak úplně zkolabovala a tak se tu teď platí dolary.

Vrcholek sopky Cayambe

Vrcholek sopky Cayambe

Cayambe (5.790 m n.m.) je další z několika obřích ekvádorských zaledněných sopek jejichž vrcholky bíle září mezi mraky na nebi.

Tento výhled se odkryl běhěm aklimatizačního výstupu na vyhaslou sopku Cubliche (3.826), jež se pne spolu s ještě vyšší vyhaslou sopkou Imbamburou nedaleko Otavala. Je to oblast příjemná a vhodná pro méně náročné výlety do hor. Až do výšky kolem 3.500 m tu lidé obhospodařují skromná políčka a pasou dobytek. To má ale pro turistu svá rizika: „…Zhora se přihnalo stádečko krav a dvě úžasně pohádkové a ušmudlané indiánské pasačky. Takové dvě holčiny v sukních a blůzičkách, mohlo jim být tak kolem deseti. Měly s sebou také dva pejsky. A jak tak k nám došly, zastavily se pár metrů od nás a pozorovaly, co kutíme. Já měl mimo jiné na zemi položenou v igeliťáku veku, jen špička jí koukala. A ono to jedno psisko z ničeho nic přiskočí a nenápadně tu čouhající veku chňapne. To přehnal! Udělal jsem na něj „Jedeš, ty potvoro!! a on jí naštěstí hned zas pustil.“ Tak jsme nepřišli o večeři.

Cotopaxi od El Chaupi

Cotopaxi od El Chaupi

Sopka Cotopaxi je skutečnou kráskou mezi horami. Vypadá až trošku neskutečně. Téměř ideální kuželovitý tvar s elegantně posazenou bílou ledovou čapkou, která sice vypadá jako drobná dekorace, ale pokrývá prakticky tisíc výškových metrů pod vrcholem.

Cotopaxi je fascinující a lákavá i tím, že její vrchol převyšuje prakticky vše v okolí o dobré 2.000 m. To zaručuje skutečně jedinečný výhled z vrcholku, pokud ovšem ten není zahalen bílými mraky. Navíc se jedná o sopku činnou, takže z jejího vrcholového kráteru vystupuje pekelný dým. Ale pro pořádek upozorňuji, že to na snímku není dým, ale mrak.

Nejvyšší činná sopka světa

Nejvyšší činná sopka světa

A to je ještě jednou již tolikrát zmíněná Cotopaxi (5.897 m), tentokrát již foto docela z blízka, z planiny na úpatí vulkánu v okolí jezera Limpiopungo. K vrcholu zbývá právě oněch 2.000 výškových metrů.

Cotopaxi má pro dobrodružné cestovatele jednu příjemnou vlastnost. Přes veškerou svou výšku a zaledněnost je možné vystoupit na její vrchol i bez předchozích alpinistických zkušeností a horolezeckých dovedností. Zkrátka, nahoru lze vyjít. Ovšem nutno přiznat, že to není jako nedělní výlet na Říp. Bez ledovcového vybavení a dobré aklimatizace ve vysokých výškách to opravdu nelze. A chce to asi i dostatek vůle…

Chata José Ribas

Chata José Ribas

Kousek pod začátkem ledovce, ve výšce asi 4.800 m stojí chata, která slouží jako základna horolezcům i jako cíl nedělních výletů obyvatel Quita.

Zhruba 200 m pod chatou je totiž parkoviště, kam lze vyjet prakticky čímkoliv. V neděli odpoledne tam parkovala docela pěkná sbírka vozidel, mezi nimiž zaujal jeden taxík z Quita a dokonce jeden červený městský autobus „Especial“, rovněž k vidění normálně jen v ulicích metropole. Díky tomu cesta k chatě představovala skutečnou promenádu, kam si vyrazili z města i důchodci. Trapné mi bylo, že mě i ti nejstarší předbíhali. Ale člověk si to nesmí ták brát, oni jsou ve velehorách doma. A já s batohem na zádech těch čtyři a třičtvrtě tisíce metru přece jen cítil.

Láva a okraj ledovce

Láva a okraj ledovce

Nad chatou José Ribas již začíná věčné království ledu. Ačkoliv na okraj ledovce je to tedy podstatně dál, než to vypadá od chaty. Je třeba překonat ještě docela velké lávové pole, což vypadá, jako kdyby za chatu obr Koloděj už léta vynášel škváru. Místy je to pořádně rudé a v místech, kde z ledovce vytékají potůčky se vytváří nádherné blátíčko. A za ním zbývá už jen nasadit mačky, navázat se na lano, uchopit cepín a … (za šest hodin jste na vrcholu :)
Šťastnou cestu!!!

Obrázky ledovců z různých koutů světa najdete v mojí fotobance.

A to je o ekvádorských Andách všechno. V druhé části tohoto cestopisu se společně vydáme do džunglí a pralesů. Ale jestli Vás Ekvádor a jeho hory zaujaly a chtěli byste vidět další obrázky a dozvědět se mnohé další zážitky z této rovníkové země, řešení je na snadě:

Přijďte na cestovatelské promítání! Během celovečerní výpravné diashow uvidíte množství snímků z mnoha koutů Ekvádoru. Vše doplňuji svým živým vyprávěním a mnoha autentickými hudebními ukázkami, které příjemně dokreslují atmosféru a přenesou alespoň na chvíli do Ekvádoru!

Obrázky, které ukazují Andy v Patagonii, najdete v mé fotobance.

Dále stojí za pozornost i cestopis z Ekvádoru od Michala Holého, kde je také plno pěkných fotek.

Indiánské holčičky
(Celý tento i jiné obrázky promítá můj spořič obrazovky.)

Pokračovat do druhé části >>>