Grónsko je největším ostrovem světa. Jenže leží tak nějak stranou na severu a skoro 85% jeho povrchu pokrývají ledovce, respektive druhý největší ledovec světa. Díky tomu je Grónsko neuvěřitelně zvláštní, skoro jakoby ani nepatřilo na naši planetu. Žije tu docela málo lidí, převážně v městečkách a vesničkách roztroušených podél pobřeží jižní části ostrova, protože dále na sever za polárním kruhem už to jaksi není ono.
Většina Grónska je pokryta liduprázdnou arktickou divočinou. Nevedou tu žádné cesty a nejlépe se cestuje lodí. Já měl možnost poznat část východního grónského pobřeží. Stanování v absolutně panenské krajině úplně mimo civilizaci patří k nejsilnějším zážitkům mého cestovatelského života…
Sangmileq je docela malý fjord nedaleko letiště Kulusuk na východě Grónska. Ačkoliv jeho pobřeží vypadá velmi skalnatě a nepřístupně, na kamenných terasách pár metrů nad mořem jsme našli pěkné místo k táboření. Potůčků, odkud lze brát pitnou vodu je dost, z balvanů si snadno postávíte závětří na vaření. A k tomu ty výhledy! Dechberoucí… Ale to platí v Grónsku snad úplně všude.
Tasiilaq je opravdové město! Je tu supermarket a hypermarket, pošta, kostel, muzeum, škola, nemocnice atd. A především – jezdí tu auta. Hlavní ulice je asfaltová a protože je dlouhá přes 2 km, lidé si sem dovezli auta, aby měli čím jezdit nakupovat. Vtipné je, že před obchodem všechna auta stojí odemčená i s klíčkem, protože se tu vůbec nekrade. Ukradené auto nikam neschováte a silnice končí u posledního domu. Nikam neujedete.
Právě trampolíny mě překvapily snad nejvíc. Jsou téměř u každého domu ve městě a děti na nich řádí jako o závod. A když neskáčou, honí se za roztomilými štěňaty grónských psů. Dospělí psi ale takovou volnost nemají, tráví léto přivázaní na řetězu kus za městem. Dostávají tam krmení i vodu, ale žádní domácí mazlíčci to nejsou.
V létě se v Grónsku stmívá jen trochu nebo vůbec – podle toho, jak daleko od polárního kruhu jste. V zimě je to pochopitelně přesně opačně, moc světla si tam neužijí, takže elektrické světlo je potom trochu jako zázrak. A mě se líbilo chodit po vesnici v takto modravé letní půlnoci a užívat tu docela pohádkovou atmosféru.
Pozorování plujících ledových ker mě velmi bavilo. Ze břehu je to bezpečnější, z lodi plující přímo mezi ledy je to zase silnější zážitek. Ovšem přibližovat se příliš blízko k takovým krám se nesmí. Nikdy nevíte, kdy se kra rozpadne nebo otočí. Ano. Jen tak z ničeho nic se převáží a strana, co koukala z vody, se obrátí pod hladinu a to, co bylo doteď pod vodou, je zase venku. Viděl jsem to několikrát, naštěstí ze břehu. Asi není potřeba psát, že když se ledovec velikosti domu obrátí vzhůru nohama, tak to dost šplouchne.
Po dlouhých vyjednáváních začal v roce 2019 úklid této lokality. To je jistě skvělý plán, uvést přírodu do původního stavu. Jenže narovinu – mě to přijde po tolika letech trochu zbytečné, tady už žádná ekologická újma nehrozí. Já bych to nechal na místě jako historickou památku nebo skanzen. Ale kdo mě zná, ví, že ohledně rezivých věcí nejsem objektivní :)
Měl jsem možnost pobýt se stanem celý týden v nádherné krajině východního Grónska. Jednou za dva tři dny pro nás přijel člun a převezl nás do jiného fjordu, abychom mohli vyrazit zase na jiné výlety. A počasí v srpnu bylo také docela pěkné. Sice den a půl pršelo, ale pak už jen svítilo sluníčko. I když teploměr ukazoval stále kolem 10°C, pocitově zima nebyla. Moc nefoukalo a sluníčko svítilo dlouho do noci.
Jinak ovšem výšlap na skálu nad fjordem byl naprosto úžasný. Šlo se sice dost do kopce, ale výhledy neměly chybu. Na jedné straně vzadu ledovec Karale, na druhé straně ledovec Knud Rasmussen a na obzoru severní polární kruh.