Mongolsko jsem si předem vůbec nedovedl představit, takže snad ani nemohu říct, že vybočuje všem představám. Mongolsko je země, kam civilizace v našem pojetí zatím nedorazila. A přitom se nezdá, že by tam někomu chyběla. Města, ba ani asfaltové silnice v Mongolsku prakticky nenajdete. Bohatství Mongolska tkví v něčem jiném. Mongolové mají to, co my Evropané vlastně už ani neznáme. Nekonečný prostor s volným a čistým obzorem všude kolem, ve dne sytě modré nebe nad hlavou a v noci oblohu černou jako uhel, posetou tolika hvězdami, že jste dosud netušili…
Tato fotogalerie ukazuje aspoň kousek cestování a obsahuje fotky doplněné zážitky, postřehy i zajímavosti.

Život mongolských kočovníků se za posledních několik staletí příliš nezměnil. Pravda, vedle koní se začínají ve stepích objevovat motorky, pár aut a dokonce i výdobytky telekomunikační techniky (viz níže), ale v zásadě tu lidé žijí po staletí stejně. Vždyť tenhle obrázek krajiny s pastevcem by byl úplně stejný i před stovkami let (až na tepláky a kšiltovku). Kolik fotek krajiny s lidmi (a dokonce jejich obydlím) v Evropě by dnes vypadalo stejně jako třeba jen před sto lety? V Mongolsku zřejmě většina. Příkladem je také obrázek následující a podobně i další obrázky na téhle stránce.

Tenhle obrázek jsem pořídil ráno, přímo od „prahu“ mého stanu. Mongolsko: Širokým údolím kousek pode mnou se pomalinku táhlo veliké stádo krav. Šly svorně a samozřejmě, s citem pro řád, zrovna ve směru linií v krajině. V pozadí bílá pastevcova jurta. Snímek se prostě nabízel. Pamatuju si, jak toho rána bylo úžasné svěží a voňavé povětří a také, jak neuvěřitelné bylo ticho. Ani si nevzpomínám, že by měly krávy zvonce. Zato si dobře vybavuji svůj úžas, že všude kolem dokola, kam se k obzoru dohlédlo, nebylo nic než táhlé a prázdné zelené kopečky.

Ovšem pro cestovatele je přítomnost tolika dravců velmi atraktivní podívanou. Mě jejich množství skutečně překvapilo. V některých místech stepi posedávali orli téměř všude kolem cesty a vypadali, že líně odpočívají. Zřejmě kdyby pořád lovili, skončili by brzy úplně přežraní. Bohužel se během odpočinku nechtěli příliš nechat fotit. Jakmile člověk zastavil pro fotku, hnedle se ukázalo, že zas tak líní nejsou. Vždycky uletěli :)

Když už se ovšem nějaké mraky ukáží, většinou to stojí za to. Nevím přesně, čím to je, ale mraky byly v Mongolsku nejkrásnější, jaké jsem kde viděl. Možná proto, že nebe kolem nich je vždy čisté a sytě modré, takže na něm bílé mraky krásně vyniknou. Nebo jen proto, že často v krajině ani jiná „ozdoba“ než mraky nebyla? O tom je vlastně i příběh téhle fotky.
To jsme tak s několika dalšími turisty jeli večerní pouští Gobi a já najednou volám na řidiče našeho terénního auta, ať hned zastaví, že to si musím okamžitě vyfotit. On se rozhlíží a nechápe: „Tady? Teď? Vždyť tu nic není!“ – „No ano, tady je Mongolsko!“, křičím já a on tedy zastavuje uprostřed nekonečných pustých a prázdných plání pouště Gobi. Uznejte sami podle fotky, že samotná krajina moc pestrá nebyla. Jenže nikdo „neviděl“ ty mraky. Teprve když jsem je vyfotil já a ukázal jim je na displeji foťáku, všichni užasle vyskákali z auta ven a rychle fotili :)

Tahle fotografie také konečně ukazuje vůz, kterým jsem přes poušť Gobi cestoval. Ano, je to ten šedivý mezi jurtami vzadu. Geniální terénní auto ruské výroby – legendární UAZ, lidově řečený „uazik“. Jiná auta prakticky v Mongolských pláních nepotkáte. Ruské UAZy jsou možná nejlevnější, ale důležitější je, že jsou nejspolehlivější. Žádná elektronika či jemná a choulostivá mechanika. Pořadný pevný stroj. Když se něco rozbije, chvíli se do toho mlátí kladivem a je opraveno :)
Tyto UAZy vyrábí „Uljanovskyj Avtomobilnyj Zavod“ už od roku 1961. Existují v několika variantách a poslední roky se dočkaly i určitých vylepšení, ale vpodstatě jsou stále stejné. Proč měnit to, co se osvědčilo?

Jen si myslím, že turisté by to s tímto tradičním mongolským navštěvováním neměli přehánět. Aby jaksi nekazili a nedevalvovali onu krásnou a skromnou pohostinnost pastevců. Jednou jsem ovšem také na takové návštěvě byl a znamenalo to velký zážitek. A pozitivní mi připadalo, že zážitek to byl zjevně oboustranný, tedy i pro domorodce. Zejména děti na nás mohly oči nechat. Okukování bylo tedy vzájemné a to se mi zdá fér.
V jurtě panuje tradiční „zasedací“ pořádek i rituál pohoštění hostů. Proti vchodu sedí (a má svou postel) stařešina rodiny a na čestném místě po jeho pravici se usadí hosté. Ostatní domácí pak zaujmou poslední postel po levici dědečka (což má nespornou výhodu, že dobře vidí na hosty a hosti na ně:). K základnímu pohoštění všech příchozích ihned patří miska ajraku, což je skvašené kobylí mléko, čili kumys. Ten se servíruje z velké kameninové nádoby na stole a o jeho chuti bych teď raději pomlčel…

Objektivně vzato, to není ani tak sýr, jako spíše jen sušený tvaroh, jehož chuť mě nikterak neuchvátila. Nebyl špatný, to ne, ale nejlépe to charakterizuje věta z průvodce: „Mongolský sýr je tvrdý jako kámen a podobně i chutná.“ Ostatně, než jsem zdejší sýr poznal, skutečně jsem se domníval, že děti batolící se kolem jurt olizovaly kámen. Ale osvědčený recept prověřený staletími má jistě svůj význam. Kamenný sýr je odolný a trvanlivý, pastevci jej mohou mít stále kousek v kapse a když na ně přijde hlad, řešení je hned při ruce. My máme energetické tyčinky, mongolští kočovníci svůj kamenný sýr.

Na pozadí této kuriózní scénky vidíte vysoké písečné duny Chongoryn Els, které patří k těm nejkrásnějším v poušti Gobi. Nocování nedaleko dun bylo velkým zážitkem. Nejen pro duny samotné či přítomnost rozverných koz. Silným zážitkem byla tentokrát i „obyčejná“ snídaně. Totiž Mongolové pijí pro nás poněkud hůře poživatelný čaj – zelený s mlékem a solí. Párkrát se mi podařilo šálek vypít (a nikdy mi nebylo špatně, jde jen o to překonat ten chuťový odpor). Jenže tady u Chongoryn Els měli domácí pouze mléko kozí a to už bylo příliš…

Dinosouary ani jejich vejce už tu při procházce nejpsíše nenajdete, ale Bajandzag znamená i tuto prapodivně krásnou krajinu. Ten den zrovna bylo zataženo, ale i tak jsem vyrazil brzy ráno na pěší obhlídku. Fotím a koukám trošku zmateně – nezdá se vám, že jste tyhle skály už někde viděli? No jasně! Že oni Američani okopírovali svoje Monument Valley od Mongolů?!!

Účastnil jsem se malého Nádamu v městečku Sayan Ovo. Sportovní klání se tu odehrávala na jakémsi stadionu na okraji městečka a diváky tvořilo zákonitě téměř veškeré místní obyvatelstvo. Dopoledne probíhala několik hodin klání siláků v mongolském zápase a po obědě se pak všichni přesunuli na pláň za městem, kde očekávali příjezd závodníků na koních do cílové rovinky. Na lukostřelbu nějak nedošlo. Možná střílí raději jindy, protože někteří diváci se tu stihli upravit alkoholem už během dne, i když hlavní „party“ se chystala na večer. Na tu už jsme nečekali a pokračovali v cestě, ovšem ještě asi po sto kilometrech jízdy pouští jsme potkali jezdce na koni, který pravil, že jede do Sayan Ovo na večírek.

Tento veliký buddhistický klášter stojí na okraji města Charchorin a je dokola obehnán solidními hradbami. Oficiálně se uvádí, že hradební zdi jsou ozdobeny celkem 108 bílými stůpami rozmístěnými v pravidelných intervalech po 15 m. Počet 108 je totiž posvátné číslo buddhismu, ale někde jsem se dočetl, že ve skutečnosti je stůp pouze 102! Prý těch 108 je spíše zbožným přáním než realitou. Tak nevím, asi to budu muset příště spočítat:) Už jsem je spočítal a jsou to opravdu zajímavosti, viz můj komentář u fotky Erdenezú ve fotobance.

Na závěr musím napsat, že Mongolsko ve mně zanechalo silný dojem. Věřím, že můj foto cestopis aspoň kousek tohoto dojmu přenesl i na vás. Pokud se vám fotografie i cestování se mnou líbilo a chtěli byste vidět další fotky a dozvědět se i jiné informace a zážitky z mé cesty do Mongolska, mohu Vám nabídnout:

Dále můžete skočit rovnou do fotobanky na další obrázky z Mongolska a napsat tam k fotkám své postřehy a komentáře!

Pěkný cestopis Mongolsko 2003 má na svých stránkách Marian Golis.
Na serveru Cestuji.info najdete další pěkný cestopis Rusko – Mongolsko a Čína.