Japonsko je fascinující země. Harmonicky se tu snoubí zdánlivě nemožné: tradiční život v pro nás trochu tajuplném japonském prostředí a moderní globalizovaný svět plný spěchu a nejnovějších technologií. Toto snoubení cítíte v Japonsku na každém kroku. Lidé jsou tradičně uctiví a ohleduplní, váží si svého životního prostředí a rádi se obklopují krásou i klidem zahrad, kde relaxují. Zároveň jejich zemi křižují nejmodernější vlaky svištící tryskovou rychlostí a města plní hektické davy spěchajících lidí. Ovšem vše je tu vyvážené a fungující. Snad proto cestování Japonskem přináší takové potěšení.
Že na fotce žádná hora Fuji není? Ale je tam, schovaná v hromadě mraků na obzoru. Já totiž dorazil k hoře Fudži jen pár hodin před příchodem tajfunu. Po nebi se honily divné cáry oblaků a všechno mělo takovou zvláštní atmosféru. Došel jsem tedy k pagodě Chureito, od které je na Fudži snad nejznámější pohled. Díky počasí tu vůbec nikdo nebyl, všichni utekli před tajfunem. A já si tu focení moc užil.
A nakonec jsem k pagodě utíkal ještě jednou – druhý den hned po té, co tajfun přešel. Opět tam ještě nikdo nebyl! Zato nebe už bylo bez mráčku a hora jako vyleštěná. Promítám to v mojí diashow :)
V Tokiu je několik výškových budov s vyhlídkami na město. Já mám vyhlídky rád a tak jsem vyzkoušel dvě z nich. Tahle fotka je z vyhlídky Tokyo City View v 52. patře Mori Tower ve čtvrti Roppongi. Samotná budova není nijak extrémně vysoká (238m), ale stojí na kopci, takže výhled je jedinečný.
Navíc na dohled je tu věž Tokyo Tower, která velmi připomíná pařížskou Eiffelovku a tvoří tak oku lahodící prvek uprostřed mrakodrapů velkoměsta.
Typicky hodně protáhlý tvar čela lokomotivy má šinkansen samozřejmě kvůli minimálnímu odporu vzduchu. Prý se Japonci při vývoji inspirovali tvarem hlavy a zobáku kolibříka.
Cestování šinkanseny je v praxi neuvěřitelně rychlé. Nejen pro samotnou extrémně rychlou jízdu. Zpoždění samozřejmě neexistuje a doba strávená v zastávkách je obdivuhodně krátká. Díky dokonalé organizaci nástupu a výstupu pasažérů stačí doslova vteřiny. V jedné velké stanici, ke vystupoval a nastupoval prakticky celý vlak, jsem stopoval dobu, po kterou šinkansen stál. Přesně 50 vteřin!
Podobně se ovšem oblékají a fotí i turisté, zejména ti z Číny. Je to pro Číňany poslední dobou velká móda, přivážet si z dovolené v Japonsku fotky sebe sama v kimonu. Na turistických místech fungují firmy s půjčovnami kimon a dokonce s kadeřnicemi a vizážistkami, které zájemkyně během hodiny přemění na Japonky :) Velkou část cesty po Japonsku mi bylo divné, proč je na všech památkách tolik tradičně oblečených Japonek. Až předposlední den jsem zjistil, že to nejsou Japonky…
Ke kráteru jsem doběhl na poslední chvíli. Předpověď slibovala na večer déšť a já ten den v poledne přicestoval pod horu do vesnice Zao Onsen. Vyjel jsem lanovkou na hřebeny a ještě několik kilometrů pokračoval vzhůru pěšky ke kráteru.
Už jsem viděl, jak se blíží po nebi hradba mraků. Přidal jsem do klusu a stihl vyfotit kráter Okama doslova v poslední minutě slunce. Ta hra barev vulkanických hornin, zelené trávy a smaragdové vody mě fakt uchvátila.
V jednom lesnatém údolí hor prefektury Gunma je ukrytý klenot mezi japonskými termálními lázněmi – tradiční ryokan Takaragawa Onsen. Několik hotelových budov tu stojí přímo na břehu divoké horské řeky a kamenné bazény s průzračnou horkou vodou najdete pod klenbou větvoví mohutných stromů. Koupel na takovém místě je absolutní očistou těla i duše, relaxací s načerpáním nové energie. V celém areálu vládne klid a doslova posvátná atmosféra, která do každého hosta přirozeně vstupuje na každém kroku…
Pobyt v rjokanu bych prohlásil za povinnou součást každé cesty do Japonska. Ja to zážitek, na který se nezapomíná, je to něco velmi japonského. Většinou hned po příjezdu u vchodu „odevzdáte“ boty a dostanete pantofle a yukatu – jednoduché lehké kimono, obdobu našeho županu. Ve všech prostorách rjokanu se pak pohybujete v tomto neformálním oblečení, chodíte v něm dokonce i do jídelny. Vtipné je, že všichni hosti pak vypadají v rjokanové uniformě dost stejně :)
Tohle suši jsem si dal v jedné malé „sušárně“ na rybím trhu Tsukiji v Tokiu. Nejen že samotné suši bylo to nejlahodnější, jaké jsem v Japonsku ochutnal, ale celkový zážitek z téhle restaurace stál za to. Restauraci tvořila jedna nevelká místnost, která měla na jedné straně půlkruhový pult s vitrínami. Ve vitrínách byly vystaveny překrásné ryby a další dary moře a za pultem kmitali tři kuchaři. Po vnější straně pultu seděla asi tak dvacítka hostů, kteří s kuchaři vedli neustálou veselou konverzaci a jen tak mezi řečí si objednávali stále nová a nová sousta. A kuchaři s úsměvem kmitali a podávali ta sousta přes pult hostům…
Cesta do Japonska zřejmě patří k životním zážitkům každého cestovatele. Japonsko je neuvěřitelně pestrá země plná krás a zajímavostí, lidé jsou tu milí a neuvěřitelně ohleduplní a všechno funguje prakticky dokonale. Na Japonsko se prostě můžete spolehnout!