Madagaskar je ostrov neobyčejných kontrastů. Zdejší překrásné národní parky ukrývají unikátní přírodní poklady – rostliny i živočichy, které jinde na Zemi nenajdeme. Naproti tomu, většina území ostrova byla člověkem odlesněna a dnes zápasí s erozí, vysycháním a vůbec degradací přírody. Obyvatelé Madagaskaru jsou lidé velmi chudí, ale přitom také velmi veselí a nebudí dojem, že by jim něco v běžném životě chybělo.

Tato fotogalerie přibližuje cestování po Madagaskaru a fotky doplněné o zážitky, postřehy, zajímavosti i informace.

Středem tohoto hájku baobabů vede hlavní silnice z města Morondava na sever. V reálu však tato silnice představuje jen prašnou a kodrcavou cestu, po které chodí především zástupy domorodců. Pro Malgaše je pěší chůze stále ještě nejčastějším dopravním prostředkem. Pár rodin si postavilo své chatrče dokonce přímo mezi baobaby vedle silnice a dělalo to na mě dojem, že se snaží uživit ze zdejšího skromného turistického ruchu. Dospělí vyřezávají sošky ze dřeva na prodej a děti se alespoň snaží prodat plody baobabu, které sesbíraly ze země.

Malgaši na mě udělali dojem velmi veselého, pracovitého a skromného národa. Madagaskar patří k ekonomicky nejchudším zemím světa, většina obyvatel nemá víc než hliněnou chatrč, v ní hrnec a pár kousků obnošeného oblečení. Od rána do večera se pachtí za svou obživou a s neuvěřitelným úsilím za pomocí primitivních nástrojů (klacků) obdělávají svá políčka. K jídlu nemají většinou více než misku mokré rýže. Všude chodí pěšky, protože jiné dopravní prostředky jsou pro většinu lidí nedostupné. Při tom všem jsou to lidé, kteří se evidentně rádi a často smějí, působí spokojeně, vyrovnaně a přátelsky.
Mimochodem, v mojí fotobance najdete obrázky dívek z celého světa.

Je jen několik málo míst na světě, kde podobné útvary v takovém rozsahu najdeme. Celá oblast je díky ostrým skalám natolik neprostupná, že zůstává do značné míry neprobádaná. Tsingy představují skutečnou pevnost, která dokonale střeží své unikátní přírodní bohatství. Stále jsou tu objevovány nové druhy rostlin, hmyzu, plazů a dokonce i savců. Aby si návštěvníci národního parku mohli prohlédnout z blízka aspoň malou část ostrých hrotů Tsing, byly tu vybudovány dva prohlídkové okruhy. Vzdáleně mi připomínaly ty, co znám ze Slovenského ráje. Na větším z okruhů nám průvodce půjčil dokonce horolezecké sedáky s jistícími karabinami a byli jsme za ně rádi.
Jestli máte rádi skály obecně – mrkněte na další obrázky skal v mé fotobance.

Krásný večer tohoto druhu jsme zažili v malé a špatně přístupné vesnici Belo sur Mer. Zde kromě rybářů žijí i stavitelé lodí. Tohle tradiční řemeslo se tu předává z generace na generaci. Zdejší zruční řemeslníci pak doslova na koleně, přesněji tedy přímo na pláži, konstruují dřevěné nákladní čluny. Kousek po kousku spojují dřevěné díly k sobě, trpělivě přidávají trám k trámu. Rozestavěné lodě vypadají trochu strašidelně, jako kostry velryb. A jsou vidět i na Googlu, podívejte se :) A jestli máte rádi západy slunce, skočte na ně odkazem do mojí fotobanky.

Obrázek této půvabné dámy jsem vyfotil kdesi v pustinách západního Madagaskaru, zatímco náš řidič vyprošťoval zapadlé auto z bahna. Žena se bez dalších příznaků zhmotnila z nejbližšího křoví u cesty a se zájmem a úsměvem si prohlížela nás bělochy, i naše auto uvízlé v hluboké kaluži. Celou dobu přitom měla na hlavě svůj koš a nezdálo se, že by jí tato skutečnost nějak omezovala. Po čase jsem se osmělil a posunkovou řečí jsem ji požádal, zda bych směl koš potěžkat. Ochotně náklad sundala, aniž upadlo zrnko rýže a s úsměvem mi jej podala. Nečekanou tíhou se mi málem podlomila kolena. Silná to žena.
Chcete-li se mrknout, mám ve fotobance další obrázky žen z celého světa.

Madagaskarská vanilka skutečně neuvěřitelně silně voní. Samozřejmě, že jsme si nějakou vanilku koupili. To bude něco, říkali jsme si, letos budeme mít pravé vanilkové rohlíčky:) Svazek lusků jsme na trhu dostali do malého igelitového sáčku a ten jsme si raději zabalili do ještě jednoho většího, aby nám vanilkové aroma nevyprchalo. Jenže druhý den voněl vanilkou nejen celý batoh, ale i hotelový pokoj, ve kterém jsme nocovali. Přidávání igelitových sáčků na balíček nepomáhalo, hned se vanilka zase provoněla ven. Teprve po několika dnech jsme někde pracně sehnali prázdnou sklenici a do ní svůj nákup uzavřeli. Batoh sice zůstal vanilkový, ale aspoň se situace nezhoršovala. A doma? Doma jsme vanilkovou vůni z bytu po vybalení batohů větrali asi týden. Na vanilkové rohlíčky mě nějak přešla chuť.

Výhodou je, že spící chameleoni se na větvičkách v noci dobře hledají. Vezmete si do pralesa baterku a brzy se naučíte nacházet jednoho chameleona za druhým. Když jsme na spáče chvíli svítili, začal viditelně měnit barvu. Někteří se sice probudili a koukali na nás svýma koulícíma očima, ale kupodivu žádný neutekl. Asi chameleon i v noci rozezná člověka od hada. A tak můžete fotit zajímavé obrázky spících chameleonů.

Národní park Ranomafana je poměrně oblíbený turistický cíl. Na poměry ostrova Madagaskar je tu skutečně narváno, během dne potkáte i 20 dalších zahraničních turistů. Není divu, z hlavního města Antananarivo je to sem jen několik hodin příjemné jízdy po asfaltu. Výlety do horské džungle tu mají nečekaně dobře organizované. Každá skupinka turistů si povinně musí pronajmout svého průvodce a každý průvodce má k ruce ještě asistenta, tzv. „spottera“, který prochází pralesem před skupinou a hledá v korunách stromů lemury. Jakmile nějakého objeví, vysílačkou přivolá skupinu a návštěvníci tak mají prakticky jistotu, že během dne uvidí hned několik ukázek zdejší unikátní fauny.

Právě dotazem na pruhovaný katův ocas jsme přivedli našeho domorodého průvodce do rozpaků. Procházeli jsme s ním soukromou přírodní rezervací Anja. Zde přebývá několik velkých tlup lemurů kata, kteří jsou již částečně přivyklí na přítomnost člověka. Průvodce vykládal a vykládal, dělalo to dojem, že ví fakt všechno. Ale když jsme se zeptali, jestli mají všichni katové stejný počet pruhů na ocase, nevěděl! Prý se ho na to ještě nikdy nikdo neptal…
V mojí cestovatelské fotobance mám plno jiných obrázků zvířat.

Návštěva světnice z této fotky byla snad nejzajímavější „turistickou atrakcí“, kterou jsme během cesty po Madagaskaru absolvovali. Ve městě Ambositra jsme se seznámili s mladým sympatickým Malgašem, který nám nabízel pěší výlet do nějaké z odlehlých vesnic v okolních horách. Upřímně řečeno, mám k podobným nabídkám na cestách vždy velmi skeptický přístup. Představuji si, jak naletím na nějakou turistickou past, nic zajímavého neuvidím a ještě za to zaplatím plno peněz. Ale tentokrát jsme to riskli. A dobře jsme udělali. Po několikahodinové chůzi pěšinou horami jsme se ocitli ve vesnici, kde evidentně žádné turisty neočekávali. Přesto se nám místní stařešina rád chvíli věnoval a ukázal, jak tu žijí. Tohle bychom bez našeho průvodce sami těžko dokázali.

Cesta po Madagaskaru byla pro mne velmi objevná. Opět jsem si jednou uvědomil, jak luxusní životní podmínky máme u nás doma. Obdivoval jsem madagaskarské obyvatele, kteří většinou žijí způsobem, jakým se Evropě žilo tak před tisícem let. Klobouk dolů, jak to Malgaši zvládají. Snad i vás moje fotografie a můj malý cestopis zaujaly. Pokud se vám virtuální cestování se mnou líbilo a chtěli byste vidět další fotky a dozvědět se i jiné informace a zážitky z mé cesty po Madagaskaru, mohu Vám nabídnout:

Dále můžete skočit rovnou do fotobanky na další obrázky z Madagaskaru a napsat tam k fotkám své postřehy a komentáře!

Za pozornost rozhodně stojí podrobný cestopis z Madagaskaru se spoustou praktických rad na Cestuji.info