Patagonie

Patagonie je opravdovým koncem světa. A to nejen tím nejjižnějším koncem světa amerického, ale tak nějak vůbec. Ta špička Jižní Ameriky je místem, odkud je Antarktida téměř na dohled. Tedy ne tak docela, ale blíže k ní se už na žádné jiné pevnině nedostanete. Antarktická blízkost je v Patagonii doslova cítit ve vzduchu. Navíc, jak to často na odlehlých místech bývá, krása a divokost přírody je tam nesmírná. Patagonie je snad nejfotogeničtějším koutem světa, jaký jsem dosud navštívil. Ostatně, podívejte se na fotografie. Mimochodem o Patagonii se dělí dvě země – Chile a Argentina – a obě mají co nabídnout.
Na další fotky z Patagonie si pak skočte do fotobanky.
A pokud hledáte dobrý turistický nebo poznávací zájezd do Patagonie, napište mi, poradím vám osvědčenou CK, kam se obrátit.

Pumalín

Pumalín

Park Pumalín je soukromým „národním“ parkem. Jeden Američan tu postupně skoupil velký kus hor a vyhlásil jej chráněným územím. Jde o území naprosto unikátní, protože strmé svahy And jsou tu porostlé tím nejbujnějším deštným pralesem. Ale není to tropický prales, nýbrž deštný prales mírného pásma. A takových je na Zemi opravdu málo. Vyjma této nevelké oblasti severní Patagonie se vyskytuje ještě při západním pobřeží Severní Ameriky a pak také v části Nového Zélandu. Toť vše. Unikát.

Pumalín byl pro mne vůbec největším překvapením cesty. Navíc překvapením, které přišlo hned na samém začátku. Ta oblast leží na západních svazích And, naproti ostrova Chiloé. Dokud jsem v tomto pralese nestanul, neměl jsem nejmenší tušení, že něco takového vůbec existuje. Tak bujnou vegetaci jsem neviděl snad ani v Amazonii. A co bylo ohromně sympatické – nebylo tu zdaleka takové vedro a dusno, jako ve zmíněné Amazonii. Naopak, zde vládne svěží vzduch s teplotou těsně pod 20°C. Přitom, jak je vidět z fotky, lepší prales už si asi nelze představit. Odevšad visely zelené cáry, kapradě a větve, všude něco rostlo. Všechno bylo pokryté silnou vrstvou šťavnatého mechu. A skoro celý den pršelo, jak se na deštný prales sluší.

Carretera Austral

Carretera Austral

Carretera Austral je silnice, v našich očích spíše cesta, kterou dal v 80. letech 20. století vybudovat generál Pinochet. Cílem bylo zpřístupnění dalekých jižních končin té dlouhé chilské země po vlastním území. Do té doby se na jih dalo dostat jedině lodí nebo přes Argentinu. Stavba to byla neobyčejně náročná, protože postavit přes tisíc kilometrů silnice divokým horským terénem zkrátka není jen tak.

Automobilový provoz na téhle silnici není příliš hustý, takže je překvapivě oblíbená mezi cyklisty, kteří si přijíždějí projet tuhle legendární silnici z celého světa. Je to však počin jen pro opravdové drsňáky. Nemluvě o tom, že cyklista je tu trvale a neočekávaně skrápěn studeným deštěm od Pacifiku, ani o tom, že jakákoliv infrastruktura je tu velmi vzácným jevem. Potíž je v tom, že kamenitý povrch silnice podrobí váš bicykl a zejména pneumatiky tvrdé zkoušce. Když jsme poprvé potkali švýcarského borce z téhle fotky, zrovna na krajnici lepil duši. Když jsme ho potkali později podruhé, pravil, že dnes už lepil 4x!
Za několik dní jsme ho potkali až na úplném konci Carretery na jihu. Klobouk dolů!

Caleta Tortel

Caleta Tortel

Tahle rybářská vesnička je fakticky zvláštní místo. Leží v hloubi jednoho z mnoha fjordů, kterými je rozbrázděno celé západní pobřeží jižního Chile. Od začátku Carretery Austral je vzdálena asi tisíc kilometrů a silnice sem vede teprve od roku 2003!. Do roku 1955 tu nerušeně a v izolaci žili jen indiáni kmene Alakalufů.
Výsledkem je, že ve vesnici není ani metr silnice, rozumějte normální ulice. Všude se chodí pouze po úzkých dřevěných chodnících na nožkách.

Ve skutečnosti jsme do Calety jeli z nedalekého Cochrane (asi 117 km :) jen proto, abychom nějak zabili čas. Naším snem (slovo „plán“ je v té souvislosti příliš troufalé) bylo projet Carreteru Austral až nakonec a dost možná ještě dál. Jenže zatímco do Cochrane jezdí autobus každý den, dále na jih pokračuje jen jednou týdně. A ten nám zrovna ujel. Řekli jsme si, že počkáme den a uvidíme, jestli náhodou nepřijedou ještě další turisté, se kterými bychom si pak pronajali auto. A tak jsme zatím jeli autobusem na jednodenní výlet do Calety Tortel. A bylo to další překvapení, Caleta je s těmi svými dlouhými dřevěnými lávkami okouzlujícím a klidným místem.

Můj kůň

Můj kůň

Koník se popásá před kontrolou chilské pohraniční stráže na břehu blankytného jezera Lago O’Higgins. Plácek ve skutečností slouží jako vojenské letiště, což se pozná podle těch červených značek v trávě. Ale zjevně se tu kůň vidí častěji než letadlo.

Abyste tomu rozuměli, to není jen ledajaký koník. To je první kůň, na kterém jsem kdy v životě jel! A vydrželo nám to spolu skoro šest hodin, tedy až do cíle. Jak k tomu došlo? Zázrakem, či spíše největší cestovatelskou klikou mého dosavadního života. Po tom předchozím výletě jsme v Cochrane opravdu dali dohromady skupinku turistů a jeli společně dál na jih. Na samotný konec Carretery, do Pto. Yungay. Zde je přímo oficiální cedule, která říká: „Punto de termino“ čili „bod konce“ – 1.150 km od Puerto Montt. Jenže náš sen byl ještě troufalejší, chtěli jsme dál. A tak jsme se nechali převézt maličkým trajektem přes jeden z fjordů a pokračovali po úplně novém kousku cesty do vesničky Villa O’Higgins. Až tam cesta fakt končí. Následuje stejnojmenné jezero, přes které jezdí jednou za dva týdny člun. A věřte nevěřte, my jsme na ten člun trefili!
Na druhém břehu zbývalo ještě přejít hory a tak se dostat do Argentiny. A to byl ten sen, přejít tudy do Argentiny. Sen z Patagonie, na jehož splnění jsme si nakonec pronajali koně, protože to je rychlejší, pohodlnější a hlavně – je to ten nejkrásnější trek!

Fitzroy (3.405 m)

Fitzroy (3.405 m)

Jeden ze symbolů Patagonie – Fitzroy – je ta úplně nejvyšší hora této fotografie. Ta, jak je trošku schovaná za mráčkem. Ano, ta s malou bílou čepičkou na vrcholku. Fitzroy je zdaleka široka nejvyšší a bezkonkurenčně nejstrmější hora. Její stěny jsou prakticky kolmé a až 3 tisíce metrů vysoké, což láká horolezce z celého světa. Vidět jeho veličenstvo v plné kráse je však docela vzácný úkaz. Tahle fotka je focena ze vzdálenosti asi 35 km. Většinou je však hora zahalena v mracích a bičována prudkými vichry, takže pak zůstává záhadou, co tam ti horolezci dělají.

Na koních jsme od jezera Lago O’Higgins dojeli přes Andy k dalšímu jezeru – Lago Desierto. To už leží v Argentině, na dosah od národního parku Los Glaciares. Doklopýtali jsme až za tmy, zastanovali a plni dojmů z té fantastické jízdy horami usnuli. Ráno jsme pak vyšli k jezeru a nevěřili vlastním očím. Ta hora na první pohled vypadá, že tam není. Že se vám musí zdát, protože něco takového není přece normálně možné.

Panorama ledovce Perito Moreno

Panorama ledovce Perito Moreno

Perito Moreno je pouze nepatrným zlomkem obrovského kontinentálního ledovce, který pokrývá několik set kilometrů andských hřebenů. Celé to ledové pole se jmenuje Campo de Hielo Sur a představuje největší mimopolární ledovec na světě. Perito Moreno je jen jedním z mnoha splazů, které z toho ledovcového pole nahoře přetékají. Pomalu se sune dolů údolím, až nakonec taje ve vodách Lago Argentino. I tak je ho pěkný kousek: od leva doprava měří jeho do oblouku prohnuté čelo asi 6km. Právě to ukazuje tato panoramatická fotografie, kde jsou spojené tři obrázky dohromady. Jinak by se to opravdu vyfotit nedalo. Jedině z letadla. Nebo z vesmíru.
A právě takový pohled si můžete dopřát, pokud máte na Vašem počítači instalovanou aplikaci GoogleEarth (zdarma ke stažení) a kliknete sem na záložku, kterou jsem pro vás připravil.

Telící se ledovec

Telící se ledovec

Ledovec není nijak tichou, klidnou ani nehybnou masou. Naopak, neustále se pomalinku posunuje a obrovské síly, které v ledovci působí, jej lámou stovkami puklin. Tento proces je velmi dobře slyšet. Neustále se ledovce ozývá hrozivé dunění, burácení a pukání. Čas od času se nenadále odloupne kus ledu přímo z čelní stěny ledovce a s mohutným šplouchnutím se zřítí do jezera. Je to opravdu velkolepá podívaná – čelo ledovce z této fotky je totiž vysoké asi 60 m.
Mimochodem, výraz „telení ledovce“ znamená odlamování jednotlivých ledových ker, rozpadávání se :)

Na vyhlídce na Perito Moreno jsme pobyli neuvěřitelných 5 hodin. Argentinci tu vybudovali docela velkou soustavu lávek a vyhlídkových teras, odkud je krásný výhled. I když to celé projdete možná za necelou hodinu, zážitek spočívá v tom, že tu můžete sledovat právě onen nepatrný a přesto mohutný pohyb ledovce, včetně jeho zániku v jezeře. A pořídit fotografie nějakého zrovna se odlamujícího kusu není jen tak. Chce to pořádnou dávku trpělivosti, připravenosti a především štěstí. Však si to zkuste :)
Více o ledovci Perito Moreno si můžete přečíst v mém článku na serveru iDnes.
Další obrázky ledovce Perito Moreno najdete ve fotobance, kde můžete připsat i své komentáře.

Argentinská pampa

Argentinská pampa

Nutno konečně poznamenat, že velká většina Patagonie vypadá takto. Nekonečná, téměř rovná krajina, kde roste pouze tráva a občas nějaký ten nízký keř. Přes pampu se navíc prakticky trvale žene šílený vichr, kolikrát takový, že v něm nelze ani stát. Takže když už si tu někdo postaví farmu, neboli estanciu, snaží se tak učinit někde v závětří, například v dolíku, jako zde.
Nevidíte žádnou estanciu? Ale ano, je vlevo a z toho dolíku za plotem jí kouká jen špička střechy.

Faktem je, že kvůli pampě se do Patagonie nejezdí. I my jsme cestovali pokud možno horským pásmem And při západním pobřeží. Samozřejmě, v horách jsou ta nejkrásnější místa. Ale někde jsou hory tak divoké, případně tak zaledněné, že po území Chile se tudy nedá projet. A pak nezbývá, než přejet do Argentiny a na jih se spustit právě přes ony pampy. Moc zábavné to není, ale ubíhá to docela rychle. O to s větší radostí jsme se pak opět zanořili do lůna hor v národním parku Torres del Paine.

Torres del Paine

Torres del Paine

Tři skalní věže (2.600 – 2.850 m), které daly jméno zřejmě nejznámějšímu chilskému národnímu parku, opravdu stojí za vidění. Je pravda, že na místo, odkud je pořízena tahle fotka, se nedostanete jinak než pěšky, ale v tom to právě je. Na úpatí více než tisíc metrů vysokých věží je ledovcové jezírko naplňované především vodou z tajícího ledovce Ventisquero Torres. Právě z kamenité morény nad jezírkem je fantastický výhled na celé to seskupení. A pokud se sem dostanete s východem slunce, bude to jeden z vašich nejsilnějších cestovatelských zážitků.
A řekli byste, že nejvyšší věž je ta úplně vlevo? Ta „nejmenší“? Je to tak, Torre Sur (Jižní Věž) měří 2.850 m, ale je nejvzdálenější, tak se to nezdá. Prostřední Torre Central má 2.800 a nejbližší – Torre Norte (Severní Věž), zcela vpravo – je i nejnižší – 2.600 m.

Výstup na morénu, odkud jsou věže takhle krásně vidět, mi za ranního rozbřesku dal docela zabrat. Ne, že by to byla až tak náročná túra – z kempu na úpatí se tam vyškrábete asi tak za hodinku. Ale předchozí den byl docela dlouhý a usínali jsme až kolem půlnoci. Budík ve 4:00 pak rozhodně nepotěší. Vylezl jsem ze stanu a letmým pohledem mezi koruny stromů nad hlavou zjistil, že je vidět pár hvězd a tudíž není zataženo. Naděje, že východ slunce bude vidět, tu je.
Po tmě a celkem ve větru a zimě rychle posnídáme a ještě s baterkou hledáme cestu na začátek pěšiny vzhůru. Nad lesem již je v rozednívajícím se světle trošku vidět a tak se škrábem suťovištěm vzhůru. Víme, že slunce má vyjít 5:52, ale netušíme, jak je to ještě daleko. Žene mě představa, že celé to putování a brzké vstávání bude k ničemu. Utíkám jak umím a nakonec v 5:45 stojím na vyhlídce. Jsem totálně ohromen tou nádherou. I v ranním šeru je to více než monumentální. A za pár minut začne to nejkrásnější představení… Fotky z Torres del Paine.

Seno Otway - Magalhãensův průliv

Seno Otway – Magalhãensův průliv

Velikánský záliv Otway patří již vlastně do Magalhãensova průlivu. Nedaleko Punta Arenas skýtá domov pro kolonii asi deset tisíc tučňáků magelánských. V podvečer se vrací hromadně z lovu v moři. Po té, co se vynoří z vody a probojují se přes balvany v příboji na pláž, se tu houfují a chystají se k pěšímu putování ke svým hnízdům. (Ano tučňáci jsou ty malinkaté „postavičky“ u vody.)

Tučňáci rozhodně byli tím, na co jsem se do Patagonie hodně těšil. Ono jedna věc je vidět ta zvířátka v ZOO, kde jich mají několik a druhá věc je pozorovat ta veliká hejna v jejich přirozeném prostředí. Možná, že to prostředí mě překvapilo ještě více, než samotní tučňáci. Netušil jsem totiž, že žijí na louce ve hnízdech vyhloubených v zemi. Do té doby jsem si představoval, že tučňáci bydlí zásadně na holých skalách. Kdepak, v Seno Otway je úplně normální louka plná děr a ty díry jsou plné tučňáků :)

Tučňák magelánský

Tučňák magelánský

Těchto nádherných chlapíků ve slušivých fracích můžete v Seno Otway doslova potkat tisíce. Zajímavé je, že u tučňáků nosí fraky i dámy. Ale sluší jim to.
Tučňák magelánský dorůstá výšky přibližně půl metru a váží do 5 kg, takže zdaleka není tak veliký, jako jeho známější příbuzný, tučňák císařský. Na lovu ryb v moří tráví denně v průměru 8 h a dokáže se rychlostí 2 m/s potopit až do hloubky téměř 80 m. Pod vodou však vydrží maximálně necelé 3 minuty.

Bylo krásné pozorovat tučňáky, jaké vedou solidní společenské chování. Líbilo se mi, jak se po „vylodění“ z moře nejprve zformuje na pláži skupinka a teprve ta se vydá společně elegantním krokem do vnitrozemí ke hnízdům. Vždy tak tři až šest tučňáků. Pořád se drží spolu a když se náhodou naskytne na trase nějaká překážka (například plot), všichni se před ní nejprve shromáždí, počkají až jeden z nich (asi šéf) okoukne situaci a vydá pokyn. Teprve pak všichni jeden po druhém plot podlezou. A ťapkají si dál. Vesele a elegantně. Obrázky tučňáků.

Ushuaia - Ohňová země

Ushuaia – Ohňová země

Městečko Ushuaia se rozkládá na úpatí Ohňových And, na pobřeží Beaglova průlivu. To je na samém jihu velkého ostrova Ohňové Země. Proto se Ushuaia zřejmě po právu pyšní titulem „nejjižnější město světa“. Blíže k jižnímu pólu už žádné další město na naší planetě nemáme. Pravda, na Isla Navarino ležícím přes průliv proti Ushuaie je chilský Puerto Williams, ale ten představuje spíše jen vojenskou posádku, ne město.

Kdo si potrpí na nejrůznější „nej“, tak je jasné, že do Ushuaie musí. Je to fakt městečko, které „voní dálkou“. Můžete se tu svézt nejjižnější železnicí na světě, opít se pivem z nejjižnějšího pivovaru (mimochodem, je fakt dobré:), zahrát si golf na nejjižnějším hřišti světa, případně si najít svá další „nej“.
Stojí za to se vydat i do širšího okolí. Ohňové Andy jsou nádherné divoké hory s hlubokými údolími. Nám se na cestě rychle krátil čas a tak jsme se stihli vydat jen do nejbližšího sedla nad městem. Nedaleko dokonce vede lanovka (nejjižnější na světě:), ale natáhli ji skoro po rovině, takže její smysluplnost je dosti sporná. Ačkoliv odtud do sedla dojdete za pouhé dvě hodinky, dostanete se tak do nejvyšší části hor, mezi holé skály a zbytky sněhu. Fotky z Ohňové země.

El gaucho

El gaucho

Sympatický pastevec uzavírá patagonské putování. Mám pocit, že upřímnost, pohoda a vnitřní harmonie tomuhle chlapíkovi kouká z očí.
Vybral jsem jej jako reprezentanta. Reprezentanta za všechny úžasně milé a příjemné lidičky, se kterými jsme se na naší cestě potkali. Závěrem totiž chci poznamenat, že v Patagonii jsem našel ze všech svých dosavadních cest nejpohodovější a nejvyrovnanější lidi. Všechno tu probíhá v takovém klidu a přátelské atmosféře. Kousek té nekonečné pohody a vnitřní krásy jsem si zřejmě z Patagonie dovezl až domů. Kousek z toho kousku mi zůstal dodnes.
Někdy se tam musím vrátit…

A tady svůj foto cestopis „Patagonie“ uzavírám. Pokud jste se dočetli až sem, máte můj dík. A jestli se Vám fotografie i cestování se mnou líbilo a chtěli byste vidět další obrázky a dozvědět se mnohé jiné informace a zážitky z mých cest, mohu Vám nabídnout:

Přijďte na cestovatelské promítání ! Během celovečerní výpravné diashow uvidíte Patagonii v celé její délce a pestrosti. Promítané obrázky doplňuji svým živým vyprávěním a také autentickými hudebními ukázkami, které příjemně dokreslují atmosféru a přenesou vás do Patagonie aspoň na jediný večer.

Krátkou videoukázku z diashow si můžete pustit přímo zde ->

Doporučuji vaší pozornosti cestopis a krásné fotky z Patagonie na stránkách Zdenka Bakšteina.