Martin Loew. Termíny diashow, foto cestopisy, informace o cestování.
Maroko
Cestování po Maroku přináší zážitky nevídané a silné. Zvláště, když cestujete veřejnou dopravou – většinou autobusem V. cenové kategorie. Jestli chcete na vlastní kůži poznat dočista jiný svět než ten náš uhlazený evropský, vydejte se do Maroka. V téhle zemi na severu Afriky budete mít pocit cestování v dobách, kdy pohádky z tisíce a jedné noci nebyly pohádkami, ale skutečností.
Tento neformální cestopis nabízí fotky a zážitky právě z jedné takové expedice…
Prvním městem, kde jsme se zastavili, byl Chefchaouen (to je moc dlouhý, a tak mu všichni říkaj prostě „Šauen“.) Tady jsme zažili první šok z arabského světa. „Octli jsme se na docela rušný ulici, všude spousta prodavačů se vším možným, všude bordel, chvílema dost smrad a my tam stojíme a pokoušíme se podle mapky najít kde asi jsme. Mezitím k nám postupně přicházej ti prodavači a něco nabízej nebo různý radiči a všichni se vnucujou se svou pomocí.“ Teprve další dni jsme pochopili, že Šauen je vlastně klidné a milé městečko. Sedí na úpatí 2.000 m vysokých hor pohoří Rif a je tu příjemné, na Maroko vlahé, klima. Zdejší medina (arabské centrum města), jejíž světlemodrobílé uličky se neorganizovaně kroutí do všech stran, nahoru i dolu, nám připadá asi nejmalebnější ze všech medin, které jsme v Maroku navštívili.
Další (a novější) fotky z mediny v Chefchaouenu najdete ve fotobance.
Z Chauenu jsme pokračovali do měst Meknés a Fés, pročež nás ruch arabských velkoměst natolik okouzlil,že jsme ve Fezu zůstali několik dní. Tamní medina skutečně stojí za to. Je to největší skutečně žijící středověké město na světě. A máte tady úžasnou možnost zcela zabloudit v takové spleti uliček, jakou si ani nedovedete představit. Ani mešity nejsou příliš významným orientačním prvkem, neboť úplně splývají se zástavbou. Procházíte-li kolem mešity, nejspíš si toho vůbec nevšimnete. Pokud ovšem není úplně náhodou otevřená vstupní brána.
Na fotce je největší klasická mešita v Maroku, Keraouine. Pojme 20.000 věřících.
To je cedr, strom jak hrom. Dole u něj stojí člověk (ale je moc prťavej, takže ho je líp vidět na fotce větší).
Jedna z největších světových medin nás natolik zmohla,že jsme zatoužili po klidu matky přírody. Z autobusového nádraží ve městě Azrou ve Středním Atlase jsme tedy nezamířili do centra, ale na opačnou stranu. „Dál jsme šli pěšky do kopečka asi hodinu a libovali si, jakej je tu klid a pohoda bez těch lidí. Trošku to pokazily jedny žebrající děti, který se odněkud vynořily, ale jen trošku.“ Chtěli jsme vidět ty cedry a třeba i opičky makaky, který tu snad žijou. Přespali jsme v lese ve stanu a dočkali se krásnýho slunnýho rána v cedrovým lese. Stálo to za to.
(I když opičky jsme nakonec viděli jen z autobusu.)
Na jih a zase na jih nás táhla touha uzřít Saharu. Dostat se z města Erfoud na první velkou písečnou dunu Erg Chebbi znamená buď zaplatit 500 dirhamů za odvoz terénním autem (vyjednáváním s velkým bossem v turbanu jsme sice cenu srazili na 300 DH, ale i to bylo moc) nebo se tísnit v pouštním „autobuse“. Ten jsme zvolili my. „Asi za necelou hodinu si to přihrká takový větší žlutý auto. Uvnitř je už docela husto, ale nakládáme baťohy a cpeme se tam. V autě, původně asi pro šest lidí, je i snáma lidí 16, ale ještě nejmíň pět dalších pasažérů je na střeše. … Cesta byla dost ubíjející; vedro, puch a hlavně těsno.“ Po hodině jízdy rozpálenou černou kamenitou pouští jsme, v pravé poledne, dorazili k písečným horám. Ve stínu bylo 40 stupňů. Přes noc teplota klesla a ráno, ráno bylo v dunách úžasně krásně.
Odskočte do fotobanky na další fotky ze Sahary.
Tohle foto je obsaženo ve spořiči obrazovky, který si můžete zdarma stáhnout.
Údolí říčky Todry je dalším v celku klidným a klimaticky příjemným místem Maroka. A to už je Vysoký Atlas. Lákadlem je soutěska Todra Gorge nedaleko Tinerhiru, kde říčka Todra teče mezi 300 m vysokýma skalama, přitom nejužší místo má dole 10 m. Je to monumentální. Nad soutěskou jsou u vody políčka s mátou a ve vodě báječný koupání. Můžete absolvovat vířivou lázeň v teplé vodě a nic to nestojí. Červený skály, zelený palmy a modrý nebe…
Místní lidé se hodně neradi fotí. Jeden nám málem rozflákal foťák po té, co se (trouba) připlet do záběru. Když jde ale o obchod, jsou zas Marokánci ochotní udělat leccos. Třeba vám namotaj na hlavu berberskej „turban“ a vnucujou vám ať se s nima vyfotíte. Takhle to dopadne, když druhá polovina členů expedice podlehne a vyfotí vás s tim domorodcem.
Jestli chcete vidět domorodce, který se dokonce živí tím, že se nechává fotit, mrkněte na fotku prodavače vody z Marakéše.
Jiná možnost jak získat snímek domorodce je úplata. Tohodle ušmudlanýho mrňouse na trhu v Tinerhiru jsme uplatili osvědčenou propisovačkou „Komerční banka“. Mělo to jednu vadu. Nevěděl, co to dostal. No, co na tom, říkáme si, je malej. Jenže to už tu byla jeho máma a i ta na „tu věc“ koukala dosti nedůvěřivě. Teprve když jsme jí ukázali, jak pěkně to píše na ruku, se její oči poněkud rozjasnily, vzala synka za ruku a bez dalších protestů k našemu foťáku odešla. Kéž jim ta propiska nikdy nevyschne…
Dalším dokladem o našem kontaktu s domorodci je tahle fotka. Vysoký Atlas, vesnice jménem Asni. Tady jsme narazili na dva chlapíky, kteří nás od autobusu zavedli do vesnice, do svého domu, pohostili nás mátovým čajem a vyprávěli nám o horách. Uměli i docela dobře česky, zvlášť dobře říkali „vodka“, „hodinky“ a „tričko“. Nakonec jsme jim museli udělat fotku s tou hezčí polovičkou výpravy. Bohužel jsme tam pak zapoměli jejich adresu… No, aspoň nám zůstal snímek zajímavé stavby před jejich domem. Prej v tom ohřejvaj vodu.
Na nejvyšší vrchol Vysokého Atlasu Jbel Toubkal (4.167 m n. m.) se lze, jak praví průvodce, snadno dostat. Cesta vede jedním údolím pořád nahoru. Nejprve je taková široká a občas po ní přejede auto. Po hodince chůze ta široká cesta končí v kamenitém korytu řeky. Dál pokračuje už jen úzká pěšina svahem nad řekou. Nejezdí tu sice auta, ale přesto je tu až nepříjemný provoz. Jezdí tu muly. Větší či menší karavany, s doprovodem i (zdánlivě) bez. Co tady, skoro 2.500 m nad mořem, vozí?
Po dalších dvou hodinách stoupání jsme pochopili. Všichni jezdí do vesnice Sidi-Chamharouch. V několika kamenných domcích tu žijí lidé. Daleko od civilizace, i místo mešity maj jen velký kámen natřený na bílo. Další fotky – Vysoký Atlas.
Věděli jsme, že slovo „vodopád“ je od toho, že tam padá voda. Brali jsme to jako samozřejmost. „Vodo-pád“. Jenže až u vodopádů Ouzoud jsme si uvědomili, co to je Vodopád. Tady ta voda opravdu padá. S hukotem se řítí v několika pramenech sto metrů dolů a tříští se v drobounké kapičky, které ve slunečním světle kreslí třpytivou duhu. A vy si můžete vybrat podle chuti místo, kde se usadíte a budete ten nekonečný let vody pozorovat. Zábradlí ani zákaz vstupu tu neznají. Obrázky vodopádů z různých zemí světa mám ve své fotobance.
Naše okružní putování Marokem končilo v Tangeru, přístavu z něhož je vidět Evropa. Ačkoli je tu Evropa nadohled, arabská medina si i zde zachovává své jedinečné kouzlo. V jejích křivolakých uličkách plných oblouků a temných podchodů jsme si připadali jako v pohádce z tisíce a jedné noci a byli jsme moc rádi, že jsme se do Maroka vydali. I když přece jen domů už jsme se neskutečně těšili.
A to už je všechno, co tu (možná zatím) máme. Budete se muset vrátit tam, odkud jste přišli. Ale POZOR! Ne tak docela. Můžete totiž využít jedinečnou příležitost a přijít na cestovatelské promítání . Uvidíte spoustu velkých obrázků a dozvíte se další věci, o kterých se na mé stránce nepíše. Přijďte si poslechnout mé vyprávění a nabrat informace o cestování v Maroku!
Další fotky z Maroka najdete v mojí fotobance! Tam můžete dokonce k jednotlivým obrázkům psát své komentáře.
Také si můžete přečíst můj článeček na serveru iDNES!
Plno informací o Maroku najdete na serveru Tripidi: Maroko – průvodce, cestování.
O hodně novější, pěkný a podrobný cestopis z Maroka najdete na adrese: Maroko.efektne.cz.
POZOR! Máte šance uvidět a uslyšet o Maroku mnohem víc, probíhají promítání! Příležitost k setkání a k diskusi!
